Zločin a trest

Stalo se: Únor 2020, 15:28

Mikropříběh před půl hodinkou. Vezu po střechu narvanej spěšňák. Přišla mi říct vlakvedoucí, smutek a skoro slzy v očích, že je devátej den v kuse v práci, a že na sedačce spal borec, kterýho nebudila kvůli kontrole lístku.

Je to nádražák, známej, jezdí každej den a má celej život režijku. Jinak samozřejmě všechny ostatní kontrolovala, holka nehorázně poctivá.

Nicméně to viděla revizorka, v revíru obličej neznámej, a prej na ni:
“….měla jste ho zkontrolovat, nemusel režijku mít. Nezájem, ne, špatně!”

A bum, 500 kaček penále ze mzdy!

Mi jí bylo líto, šel jsem si v Hlinsku na obratu do mlíčňáku pro chlebíčky, a vzal jí na ten smutek aspoň zákusek. Dělaj domácí, vysoký, plněný bombičky s vaječňákem. Dvacku jeden, kroutil jsem se, ale čert vem prachy. 😀

Vlakvedoucí pak říkám, že je to pro ni, ať má aspoň trochu radost.

“Vy jste tááák hodnééééj,” povídá mi a má veselejší oči.

Rozdávat štěstí za dvacku, to mi jde. 😀 😀

Vlastní zážitek

Mnoho let zpátky jezdil jeden vyhlášenej revizor. Dneska už bude v důchodu. Zákeřnej zmetek, dědek plesnivej, jedovatej. Byl jsem svědkem situace, kdy došlo k nějaký strkanici mezi ním a cestujícím. Známej vlakvedoucí, urostlej chasník, ten den v civilu a mimo “službu”, neváhal rébusoj pomoct, aby nedostal od pasažéra nakládačku. Dědek se mu o tři směny později patřičně odvděčil. Strhnul mu pětikilo za to, že dával strojvedoucímu souhlas k odjezdu z okýnka, a ne z perónu.

Nevděk vládne světu, to se málo ví. 😀

Taky občas něco pokazím. A štve mě to. Nejsem žádnej Mirek Dušín, admin může potvrdit. 😀

Jednou se mi stala vtipná věc, kdy mě potrestali srážkou pětikila z výplaty za nic. Mě to neuvěřitelně rozvztekalo, protože postup má bejt takovej:

1. Něco poděláš.
2. Vyšetřovák ti dá vědět.
3. Vedoucí oznámí postih.
4. Podepíšeš sumu postihu.
5. Na výplatě vidíš srážku.

Zkrátka člověk ví, co provedl a co je mu vytýkáno.

U mě nic, absolutně jsem netušil, proč jsem o pětikilo přišel.

A že prý jsem nebyl v určený čas při nástupu směny přímo u okénka, čili že jsem se na to vykašlal a sedl si přímo na lokotku, což je o 800 metrů dál, přímo ve stanici. Přišla kontrola z ředitelství a ulehčila si to tím, že sebrala knížku, do které se podepisují rozkazy pro určený den.

Kontrolovala všechny strojvedoucí, chlap byl podepsanej – OK. Nebyl podepsanej, kačky dolů. Jenomže kontrolor utíkal na rychlík ve 13 hodin, páč dělá jen do dvou a na přesčas se nejspíš nehrálo.

Já nastupoval ve 13:28, knížka u okýnka nikde. To se občas stane. Třeba ji doplňujou, kontrolujou… Takže jsem dýchnul do měřáku na alkohol, provozní záznam podepsal strojmistr, a já šel do stanice hledat mašinku. Prostě tak, jak se má.

Ilustrační foto: Adi Goldstein / Unsplash

Zhruba o týden později stojím v kanclu, s výplatnicí v ruce. Pídil jsem se poměrně hrubým a silným hlasem u vyšetřováka a vedoucího, jak je možný, že mám kačky dole. Jejich vysvětlení bylo, že jsem nebyl na nástupním místě. To mě trochu naštvalo.

“Jestli jste opravdu přesvědčeni, že lžu, dobře!” oponoval jsem. “Řeknu vám, co bude teď. V autě mám kameru, T-Mobile lokátor, záznamy se archivují. Ukážu vám, že jsem v určený čas brzdil autem přímo na nástupním místě, kde jsem se zdržel. Elektronický záznam o dýchaní na chlast se archivuje. Také podpis na provozním záznamu říká, že jsem byl tam, kde jsem měl být. Určitě budu i na kamerách z areálu depa.”

Svůj rozlícený monolog jsem završil vzteklým doporučením:
“A to pětikilo, to si strčte klidně třeba do p*dele! Ale do p*či, neříkejte mi, že lžu!”

Bejval bych bouchnul při odchodu pro efekt dveřma, jenže se tam nechává neustále otevřeno, takže by to nebylo ono. 😀

Šel jsem si aspoň uraženě sníst do koutku chleba se salámem a vzdorovitě při tom koukal do zdi. Za chvíli přišel vedoucí a smířlivě mi povídá:
“Hele, nelžeš, pos*al to ten, co opisoval záznam. Už v tom nešťourej.”

Pochopil jsem, že je to z jeho strany vstřícný krok a snaha neztratit tvář. Nabídl jsem mu teda pravici a povídám, že teda jasný a že si to třeba vyberu jindy.

Už jsem se nezlobil, nerad se hádám. Pětikilo mi sice nevrátili, ale zas někdy, třeba při dvoudenní směně, když jedu na stanovišti v pantoflích, mě nikdo nehubuje. Tak snad nevyjde nařízení, že je taková pohoda zakázaná.