Nová doba

V návaznosti na minulé články je nutno doplnit pár dalších střípků. Ty lépe osvětlí úvahy dlouholetého kolejového zaměstnance, který, ač vůbec v ničem nevyniká, touží svět obšťastňovat vlastními buřičskými názory a revolučními moudry.

Eh?

Ačkoli mi nedělá problém vyjít lidem (v rámci smysluplných věcí) vstříc, musím občas říkat ne.

Chvilku před odjezdem vlaku mě zaťukání na dveře kabiny probralo z letargického a smutného rozjímání nad slabou vůlí. Právě jsem totiž doslova sežral celé čerstvé balení Mon Cheri. Bonboniéru jsem měl původně v plánu dovézt manželce jako odpustek za mé občasné zlobení. Podcenil jsem však silný hlad, který mi soustředěné vedení vlaku přináší. Stud nad mnoha zbytečně přijatými kaloriemi jsem ovšem rychle potlačil. Okamžitý příval čokoládové energie mi umožnil daleko klidněji lelkovat. Také mi při veselém a rytmickém ťukání prázdnou krabičkou o pult došlo, že z vlastního selhání není třeba dělat velkou vědu.

“No dále,” dím silným hlasem, neboť očekávám vlakvedoucí(ho).

“Ahoj,” hrnul se dovnitř neznámý chlapík a mával mi před obličejem kusem papíru. “Já su fíra a mám si s tebou odjet poznanie.”

“Ahoj,” odpovídám opatrně, protože se mi výrok úplně nezdá. “A jaký jsi dopravce? ČD nebo Cargonaut?”

“Jsem fíra jako ty. Mám si udělat poznánie. Mě sem poslal šéf z Prahé. Mám ject z Pardubic do Žďárce, neska,” povídá týpek neochvějně.

“Jo, heleď, tomu rozumim. Ale co jsi za dopravce?”

“Říkám ti, fíra jsem.”

Uvažuju, že se nám ta diskuze trochu zacyklila a zkusím tedy vyskočit z kruhu lépe mířenou otázkou.

“A to jsi k nám nastoupil? K českejm drahám, kolego? Že nemáš ani modrý tričko a jsi v zelenym nátělníku.”

“Já nejsem u čéďáků, dělám u….” prozradí mi konečně zaměstnavatele.

No a jsme doma!

“A máš simtě nějaký povolení? Maj to podniky mezi sebou domluvený?” ptám se.

Že prej nie.

“Nezlob se, ale to tě nemůžu vzít do kabiny. Máme na to snad vydanou nějakou vyhlášku. Poznání trati si cizí dopravci projednávaj předem.”

Kolega se viditelně zachmuřil a moje umanutost ho zjevně rozčilovala. Že s tím prý nikdy dřív nebyl problém.

Inu…

Já si samozřejmě uvědomoval, že by mi prd udělalo, kdybych borce svezl a ukázal mu riziková místa na trati. Zvolil jsem tedy šalamounské řešení. Otázal jsem se telefonem svého kontrolního orgánu (instruktora strojvedoucích), zda konám správně. Jeho odpověď byla jasná. Podobné věci je nutno předem domlouvat na vyšších místech a hlavně za ně, v rámci komerčních vztahů, i zaplatit.

Kolegu jsem tedy nevzal. Rád nebyl. Jeho chabý a zoufalý pokus, ať mu poznání alespoň podepíšu, mě celkem pobavil. Není to tak dlouho, kdy vyplulo na světlo, že se podobným čarováním s doklady a klasickým zaklínadlem, že tužka je mocná čarodějka, pokrátila výcviková doba na úkor bezpečnosti. A já nejsem za zelena utržený jantar, abych podobnou věc podporoval.

Až bude přítomna bumážka, jsem se svými postřehy z trati milerád k službám. Jinak bohužel!

Musíte si připlatit!

A další…

Zásadní novinkou je úprava pravidel pro výcvik nových strojvedoucích u ČD. Často se po ukončení kurzu a celého vzdělávacího kolečka stávalo, že nováčci relativně záhy odešli ke konkurenci. Někomu z našeho personálního vedení došlo, že je suma, za níž se hotový a čerstvý strojvedoucí vykoupí z našich tenat, je skutečně mrzce nízká.

A tak je to nově fest opáleno a cifra je rázem výrazně zajímavější. Nyní si už začínající fírové přechod jinam pořádně rozmyslí. Vůbec nikomu nezazlívám, že od nás někdo uteče jinak nebo za lepším. Pohnutky k odchodům má každý své. Zároveň mě ale nebetyčně se*e, když se vyhazují peníze za výchovu jen tak zbůhdarma do háje.

Nedivím se, že se ČD chovají tržně. Konkurenci respektuju. Někdy i obdivuju či uznávám.

Ale… Něco po nás chcete? Potřebujete? No tak si prostě zaplaťte. Má dáti, dal.

Ostatně – co je zadarmo, to většinou nestojí za nic. Snad jen moje psaní je světlá výjimka. 😀