Péče

Neuspořádanost a klasická rozevlátost textu, kdy budu nucen skákat od jednoho k druhému, se mi nevyhne ani tentokrát.

Zapsáno: 5. 3. 2025

Protože se moje přeměna na elektrického jezdce značně pozdržela, začalo se nyní horečně dohánět to, co jsme v minulých týdnech nemohli stihnout. Mnohokrát mě napadlo, jak se asi musí cítit všichni blízcí nadřízení a vedoucí v situaci, kdy potřebují roztrojit ochotné pracovníky, aniž by překročili tenkou hranici toho, kdy je spíš otráví a zdeptají.

Na míle daleko od velkých PR prohlášení kdesi nahoře probíhá na úrovni depa velmi jemná a chirurgická práce s různorodým lidským materiálem. Ten potřebuje individuální přístup a občasné ústupky, popř. laskavosti pro někoho nepochopitelné. Vnímat banální situace, s kterou se dotyčný sysifosky potýká, to je, oč tu běží.

U mě tohle platí bezezbytku. Velmi dobře si uvědomuji nadstandardní péči, které se mi od všech nejmenovaných lidí, kteří mi na cestě pomáhají, dostává. Můžu je uklidnit, že jejich vstřícnost začíná přinášet ovoce, neboť nuance, dříve neuchopitelné, se nyní zdají snadnější. Začínám jim rozumět a vše si pozvolna sedá.

Probíhající praktická výuka a technické školení jednotlivých strojů se zcela liší od obligátních a nepříliš poutavých prezentací slidů. Praxe přináší zkrátka mnohem více užitku, než by jeden mohl čekat. Věci, byť je slyším opakovaně a vidím v různých variantách předvedení, začínají dávat smysl a přináší mi naději, že bych je mohl v praxi bezproblémově zvládnout.

Jinotaje, pro které má někdo talent a vlohy, já musel doopravdy nadřít, vypálit si je do mozku opakovaným čtením, posloucháním a vlastním dotazováním, během čehož se ubezpečuji a též ověřuji, že jsem vše pochopil správně.

Praxe

Samotné ježdění s elektrickou mašinkou je pro mě už čistá radost. Ten neošizený zácvik, za který děkuji všem trpělivým kolegům, se blíží do finále. Dokonce tak, že se bez jakýchkoli pocitů nejistoty odvážím vést vlak pod dohledem strojvedoucích instruktorů, přísedících kolegů a nic netušících cestujících, aniž bych trpěl jakoukoli nervozitou. Snad kromě vyplazeného jazkya. 😀

Když se poté finální zastavení a předání řízení na druhou stranu odehraje bez glos či doporučení ze strany zkušenějších, dochází mi, že možnost složení ZoZ zkoušky třeba napotřetí, když pánbu a školaři dovolí, není zcela nereálná.

Další sezení a konzultace nad schématy v depu se totiž odehrávají pod dohledem člověka, který pro mě osobně strašně moc znamená. Stále nechce slyšet ani slovo o tom, že pouze a jen díky němu jsem se dokázal stát strojvedoucím, neb mě tehdy, coby jednoznačně nejslabší kus ze stáda, nenechal padnout a dokázal mě naopak nadstandardně připravit na vše potřebné v provozu. Nikdy nade mnou nezlomil hůl.

Bylo nás tehdy v Třebové u stolu pět. A já byl nad elektrickými schématy absolutně nejslabší. Připadal jsem si jako dutý sud, do kterého když posvítíte, uvidíte jedno velké a prosté nic. Nechytal jsem se, nevěděl jsem, neznal jsem. Domů na ves jsem jel zničený, smutný, s poraženeckou náladou a silnou trudomyslností. Nemám tady vůbec co dělat! Jednoznačně! Vyse*u se na to!

Další den se ovšem zase jezdilo a já od oběda lítal s Jířou mezi Pardubicemi, Kolínem a Třebovou. Vyprávěl si s ním ve strojovně, odstavoval mašinku, opravoval syslo dveře, zkoušel všemožné poruchové stavy i varianty a pocit z toho, co mě nejen Jířa, ale i další kluci naučili, byl diametrálně odlišný od chmur předešlého dne. Finále, kdy jsme vezli kolegyni, kterou jsem 3 měsíce neviděl, posledním vlakem toho dne, bylo třešinkou, radostí a sladkou odměnou za náročný týden plný výuky.

Opakuju se asi s předchozím textem, ale zkoušky se neúprosně blíží. Jsem docela zvědav. 🙂