Jak jinak oslavit poslední den v roce, než prací, dumal jsem, když jsem 31. prosince po obědě mířil z bazénu k depu.
Zapsáno: 1. 1. 2025
Vykračoval jsem si k jediné liščí jednotce zaparkované na koleji. Schované v mrazivé a ležící mlhové inverzi, která sevřela koněpůlky již několikátý den v řadě.
Trapnej jsem, upa moc, jak když nějakej 18letej jantar udělá autoškolu a touží se pochlubit, co za infarktovou situaci ho potkalo. Vzrušeným hlasem líčí někomu, kdo řídí roky a podobných lapálií zažil desítky, svůj pocit, nový a zcela převratný.
Tak se teď cítím já. Po úspěšně složených zkouškách ETCS, které nebyly rozhodně zadarmo. S určitým pousmáním a spadlým šutrákem ze srdce se nyní ohlížím za celou přípravou, která tento zásadní milník provázela. Kdybych měl učení srovnávat s pravidelným přezkoušením, které se děje u ČD každé tři roky, budu bez váhání tvrdit, že co do náročnosti pro mě bylo získání tohoto glejtu nesrovnatelně těžší.
Jednak jsme dopředu neznali otázky testů. Nikdo je nemá a pokud ano, nedá je z ruky. Že jsem test napsal pouze s dvěma – nijak zásadními – chybami, které navíc pramení ze znalosti situace, co v novém nastavení neplatí, mě rozradostnilo zcela masivně. Leckdo by čekal, že když se napíše test, bude ústní doptávání od komisařů pouze formální potlach plný odlehčené diskuze. Realita ovšem byla této představě na hony vzdálená, neboť situace i výjimky byly rozebrané a rozpitvané do absolutně pedantských nuancí.
Až mi bylo líto, že se na zkoušení nepřišel podívat někdo z vrchnosti generálního ředitelství nebo Drážního úřadu. Nejspíš by zaraženě koukali s pusou dokořán, co všechno se řeší a jak moc nás zkoušející týrají.
Ubrečenost a jistá ublíženost pramení hlavně z faktu, že jsem se nad rámec výcviku skutečně desítky hodin nořil doma do textů plných anglických výrazů. Učil se zkratky a výjimky, které můžou, ale nemusí platit. Trochu zachmuřeně mi dochází, že pokud jsem kdy z práce utekl o něco dřív, podnik můj čas touto aktivitou lstivě získal zpátky a dostal mě do tenze, která svým způsobem neměla obdoby. Učil jsem se dokonce na Štědrý den dopoledne, kdy jsem si vzal noty a šel si číst o Tafu, RBC, SH, telegramech a dalších věcech, které mi ještě dva měsíce zpátky vůbec nic neříkaly.
Bylo by ale nefér bulet a bědovat, protože se mi ten dril vážně vyplatil. A nejen mně. Být pochválen nejen za splnění potřebného, ale i za poctivou přípravu, bylo vlastně potěšující. Přesto všechno říkám, že kdybych si na učení měl sednout třeba jen polovinu investovaného času, tak v žádném případě nemám šanci zkouškou projít. Kolegům, kteří ji teprve budou skládat, držím všechny palce. Fakt přípravu nepodceňujte!
Opětovně jsme jeli ze zkoušky notnou dobu po jejím faktickém skončení. Já zrovna do vody, abych se zbavil námahou posledních stresových hormonů a odpočinul si u aktivity, kde mě nikdo a nic nedeptá. Naštěstí!
Krása
Tohle všechno mi probíhalo hlavou v okamžiku, kdy jsem si chystal vlak 5313 na cestu. Nemusel jsem nad povinnými úkony přemýšlet, protože je umím perfektně. Zčásti díky drilu a odpovědnosti, ale hlavně kvůli sobě. Pro svůj pocit. Nebudu přece šidit sám sebe.
Dvanáctka, s kterou jsem ten den vyrazil na cestu, snad i chápala důležitost dne a jela naprosto prémiově a s maximálním nasazením. Překonávala se funkčností i výkony. Umožnila mi stahovat zpoždění, topila jak z partesu. Výpravčí k tomu svítili, učebnicově komunikovali a práce ten den vlastně nebyla žádnou prací nebyla. Byla to odměna.
Zvlášť když jsem se vyhoupnul nad smogem zdeptané Pardubice a užasnul nad jasným sluncem a blankytně modrou oblohou. Cestou do Havlbrodu mě navíc zvěčnil pro budoucí pokolení Jarda 1950. Dlouholetý fotograf a kronikář tratě 231, působící na K-reportu. Díky!
Jako dobře, máme asi dost náročnou práci. Mnohdy těžkou a komplikovanou. Ale, ty vado, já do smrti nechci dělat nic jinýho. Jakože doopravdy! 🙂
👍