Taková běžná noční

V sobotu jsem nastupoval do práce na noční. U Kolína vzali rychlíkem nějakýho chudáka na dvě půlky. Můj vlak nikde, tak sedím ve studené hale Pardubic. Je 23:25.

Zapsáno: 17. 11. 2025

Z podchodu se po jezdících schodech blíží nějaký hlučný pár. Dívka a chlapec. Mají doplněk, patří k nim ještě hoch navíc, co jim asi dělal Šebka a otluka. Míří směrem k mojí lavičce, kterou se svým přenosným pelechem a taškami okupuji. Notně u toho provolávají.

“Zapí*ený český dráhy, zap*čený zpoždění, to sou takový srá*ové, že jim není rovno!”

Mám na sobě určující markery odkazující neomylně na příslušnost k národnímu dopravci. Kulicha, batoh a bundu se světoznámým logem. Zaměstnavatel to tak po nás chce, ovšem zmíněné trio to ještě asi víc pohněvalo. Všichni si sedli vedle mě na zprohýbanou lavičku a začali mudrovat.

“Lidi už se ani neuměj někde v ústraní zabít, tvl, proč nevypijou nějakej jed třeba?” ptá se první klučina.

“Cyankáli nebo prášky. Nebo se podřezat ve vaně,” nabízí varianty holka.

“Navíc se mi chce strašně sr*t!” přidává se poslední kus.

Zpod skříně s boxy Zásilkovny, asi metr a půl od nás, prochází vcelku nečekaně a v nebývalém poklidu macatej potkan. Rozhlédne se a zatočí směrem k prodejně perníku.

“Viděli jste to? Fuj, uáá, bléé,  taková krysa, je mi na blití,” mění téma slečna.

“Chce se mi sr*t čím dál víc,” zazní nešťastně.

“To tady můžem klidně zkejsnout dvě hodiny nebo i dýl,” zní dívčí hlas.

“To jsou takový neuvěřitelný zm*di, ty dráhy!” nedá se první.

Zvoní mi telefon. Eva Pilarová a její šividivi. Kolega přijel tiše jako leopard, rozhlas ho nehlásil.

“Hoj Hopo, máš to na tý sedumnáctý, směrem na Prahu. Klíče na stanoviště, jezdilo to, já mažu domu, čus!”

Zvednu se, posbírám tašky a cítím, jak mě od trojice spaluje hmatatelná zášť. Ten nejsilnější nenávistný pohled vysílá ten, kterýmu se chce kadit.

Tak dál

Na perónu je na tak pozdní čas docela dost nervózních cestujících. Přesouvají se sem a tam, ačkoli kromě mého vlaku není žádný další poblíž. Ani na kolejích, ani na tabulích. Nastoupím, zavřu si soupravu a zhasnu, aby na mě nikdo nemohl. Do zrušení, resp. posunu výluky mimo Moravany zbývá ještě hodina, chci bejt sám a v bezpečí. V Moravanech budu beztak stát tři hodiny, dám si tam do oka.

Po zastavení si vše domluvím s řízením provozu. Je 1:15 ráno. Usnu. Ne na dlouho. Zvoní telefon.

“Nemoh bys prosím popojet do Zámrsku? V Uhersku už máme výluku skončenou.”

“Samozřejmě, jsem pohotovej, jedu hned.”

Další telefon v Zámrsku. Hned po skončení výluky pojedu do Chocně, mám bejt nachystanej, ve 4:30 vyrážíme.

Fixuju návěstidlo. Je pět hodin.

“Nedaří se ukončit výluka,” ozve se pak z telefonu. Mohl bys dojet do Pardubic?”

“No, mohl, ale měl jsem dělat něco jinýho.”

“To vyřešíme později.”

“Rozumím, přejdu si a nachystám soupravu.”

Další telefon po chvíli…

“Nemůžu se ti dovolat na vysílačku, proč?”

“No jsem na druhý straně a mám tam vlak 5000,” odpovídám.

“Nemáš být tam, kde aktuálně jsi. Ale to teď neřeš. Bude projídět kolem rychlík. Potřebuju, jestli bys mi pak zavolal a ohlásil návěst konec vlaku, že to projelo celé.”

Hlídám, rychlík teda v podivuhodné sestavě, ale dvě červený na konci má. Volám a informuju.

Mezitím dispečer dopravce zvěstuje, že vyčaroval autobus a můj vlak, který nedojel, přiveze strojvedoucího, vlakvedoucího a cestující do Chocně. Po chvíli dorazí a jedeme do Pardubic.

Další

V čase, kdy brzdíme, už jsem měl být na cestě s dalším vlakem na Přelouč. Ten stojí smutně odstavený u pátého nástupiště. Nejsou na něm klíče. Rychlou chůzí se přesouvám k depu, beru svazek a stejně rychle se vracím k Syslovi. Zrušit aktivní odstavení, pozapínat ETCS, udělat zkoušky brzd HV, VZtek, EVC testy, podepsat rozkazy, poodemykat ukázkově zamčenou soupravu. Už mi svítěj a chtějí, ať jedu…

Volám výpravčímu, že ještě nemůžu, nemám vše hotové, ozvu se, až budu ready. Dodělám potřebné úkony, chybí mi ale vlakvedoucí. Zvedám telefon.

“To máš blbý, že mě nevidíš,” ozve se vztekle, “já teprve teď zastavuju s osobákem.”

Sám si udělám úplnou zkoušku brzdy, celý vlak si dvakrát obejdu. Vozmistra nikde nevidím.

Dorazí vlakouš a s určitým podrážděně přezíravým tónem povídá:

“Můžeš mi říct, co tady blbnete?”

Mám toho dost, jsem nevyspalej, přetaženej, unavenej, hladovej a nedůtklivej. A mám vézt vlak do výluky, což je vždycky náročná věc. Udržím se a nepošlu ho, kam by se patřilo. Chce vědět, od čeho to přijelo, aby si stáhnul brzděnku. Od ničeho, jede to z místa. To ho nepotěší a chce mi něco vyprávět. Nevšímám si ho a zatáhnu okno, čímž nemilosrdně utnu komunikaci. Starej se sám, hochu, číst umíš.

Jdu volat na CDP, že jakmile dorazí dokumentace, můžu vyrazit.

Jedeme.

Dojedu do České Třebové. Mám tu skoro 90 minut, zkusím se na židli trochu dobít. Zatáhnu si firhaňky, napolohuju křeslo, dám si polštářek pod hlavu a usínám. Po deseti minutách volá strojmistr. Úklid, kde stojím, co mám za soupravu, ať nejezdím do depa.

Usnu.

Po dvaceti minutách ťukání na dveře. Vozmistr, jestli chci brzdu. Nechci.

Spím.

Po dalších dvaceti minutách klepání. Pan výpravčí nese rozkaz.

Spím.

Znovu dvacet minut a zase ťukání. Nový pan vlakvedoucí. Chce vědět, z čeho to přijelo, aby si stáhnul brzděnku.

Nemá to smysl. Spát se už nebude. Nasnídám se proteinové tyčinky, vyčistím si zuby, vodou z Magnesie si vyplachuji nahromaděný plak a obsah z úst plivu oknem do kolejí přímo před přijíždějící rychlík Leo express.

Odjíždím skoro na čas. Propletu se výlukou v Zámrsku a přijíždím do Moravan. Tam na mě přátelsky kynou známé tváře z lokálkového napojení. Zdvihnu ruku na pozdrav, ale jsem soustředěný na perón, kde mnozí z cestujících postávají za žlutou čárou.

Highlight

Asi první nádherný okamžik za celou směnu. Před zastavujícím čelem vlaku naprosto předpisově stojí pan výpravčí. Kontroluje můj příjezd. Eda K., bývalý pan kontrolor, by z něj měl radost!

Je jako ze žurnálu. S výpravkou, červená čepice, vše připomíná dobu, kdy byla jeho přítomnost naprosto nezbytná. Mávám mu, vidím jeho potěšení, tak ještě písknu píšťalou, abych vyjádřil poděkování, jak zásadně mi jeho přítomnost projasňuje dopoledne.

Počkám, až mi nastoupí lidi. ETCS dovoluje jízdu, návěstidlo také, ale tyhle vymoženosti jsou v tuhle chvíli nepodstatné. Já dnes budu z Moravan vypravený výpravkou.

“Pane výpravčí,” říkám po otevření okna,” čas odjezdu máme, tak můžeme?”

Výpravka ukázkově vystřelí nahoru.

“Díky a ahoj!”

Krysy

Dojedu do Pardubic, končím. Jdu pěšky k autu zkratkou přes komplex a koukám na sestavu, která už je také minulostí. Krásné stroje na své poslední cestě. Krysy…

Jsem strašně, ale strašně zničenej. Nasčítalo se mi to teď za 7 dní, kdy se vstávalo a nespalo v píč*vsky vykur*ených směnách. Minimální chuť cokoliv dělat. Rozbité spaní , stres, nervy, únava. Nemám na nikoho a na nic náladu. Stavím se na bazén, nějak ty skoro čtyři kilometry dám, ale není to ono. Tělo i hlava křičí, že toho mají dost.

Vím, že další den vstávám znova ve čtyři ráno, byl jsem tu teď furt. Jdu brzo na kutě.

Večer nám, a já to zaspím, v redakčním mailu přistane milý pozdrav zachycující výše zmíněné Moravany. Fotka od spřáteleného podporovatele naší snahy, který, podobně jako tisíce dalších kolejových fandů, stále ještě dokáže cítit železniční krásu. Ta nemusí být laickým okem na první pohled zřejmá. A já, ačkoli jsem ztvrdnul a zcyničtěl, ji přes všechno prožité trápení stále vnímám.

Autor fotky: V. P.