Někdy je námět na psaní naservírovaný na zlatém podnose sám od sebe.
Zapsáno: 5. 6. 2025
Zároveň se ovšem musím sám sebe ptát, jestli je osvěta již stokrát a tisíckrát řečená jakkoli přínosná. Nejnovější článek z Novinky.cz je typickým produktem novinařiny současné doby. Vybere se nějaké závažné téma, nechá se k němu vyjádřit odborníky, kteří přiznají, že nemají přesnější ukazatele. Popř. se jim je nechce ukazovat, že oni sami přispívají svou dlouholetou činností k tomu, že se problém nelepší. My ne, to oni!
Možná těm lidem vůbec nedochází, že tak závažné obvinění se dotýká i strojvedoucích, kteří se na žádné filmy v práci nekoukají. Kteří se snaží dělat svou práci s absolutní svědomitostí a výše zmíněné hraběcí rady či moudra je spíš nebetyčně se*ou.
Že se v duchu sami sebe ptají, co plodného přinesl například monitoring licencí strojvedoucích, který se před časem slavnostně uváděl v život a vyprávělo se o tom, že se návěstidla projíždí především proto, že fíra jezdí pro různé dopravce od nevidim do nevidim.
Nebo co přinesl vyníkající ministerský průzkum na téma, co nás v práci trápí. Jaké závěry a výsledky průzkumu zadavatele se implikovaly do naší profese, jak hodnotí jejich přínos a zda byly něčím prospěšné…
Nebo co teda ty pokuty? To je nápad!
Tak ne, všechno bylo úplně k hov*u, nyní se koukáme v práci a při vedení vlaku na filmy!
Kroutím hlavou, jak snadno se vyřkne očerňující obvinění, a to na základě naprostého promile zachyceného nešvaru. A že se tím vlastně plošně pojmenuje celá záhada fírovských selhání. Jsem z tohohle střílení a pošpiňování nebetyčně otrávenej. Možná bych měl jít dělat něco jiného, kde nebudu tolik na mušce. Pak se pousměju a řeknu si v duchu – nevšímej si těch keců, protože nic důležitého nepřináší.
Moc se mi nechce obhajovat vlastní chyby, kterých se tu a tam dopustím. Jsem si jich většinou okamžitě vědom a snažím se s z nich poučit. Nesobecky se o ně dělím s pardubickými kolegy, pitváme spolu navzájem související faktory a vysvětlujeme si, jak je taková věc vůbec možná.
Jezdím 13 let. Na dráze jsem zaměstnán 28 let. Ani jednou za mnou nepřišel nikdo z Drážního úřadu na kontrolu. Ani jednou nedorazil nikdo z Drážní inspekce na kontrolu. A stejně tak nikdy nepřišel nikdo ze Správy železnic. Dotyčné vidím pouze při mimořáných událostech.
Hlídání, co na mě chodí, je vcelku časté. A pouze od našeho zaměstnavetele, tedy Českých drah. Ty jediné mají zájem na tom, aby moje práce měla potřebnou úroveň. Abych věděl, co dělám a proč to dělám. A abych si mohl postěžovat i poplakat.
Přejezd
S*át na to! Darmo bych se mračil a trápil kvůli blbostem. Nezmění se vůbec nic, to už za ty roky vím dávno. Zvedne se vlnka, zčeří hladina, po chvíli se všechno ustálí a vlaky pojedou zase vesele dál.
Mohlo by se alespoň některým z nich stát (jako mně), že se jim u toho kolejového putování poprvé v životě porouchá přejezd na trati, která je pod plným dohledem ETCS. Jasný, všichni víme, OP, pravidlo 250/60/10, ostatně jsem to tady i zmiňoval. Ač jsem měl z manuálu a z ETCS školy nadřeno, co a jak bude probíhat, vidět to v reálu za jízdy je přecijen trošku jiné. Je to úplně nové. A poprvé! 🙂
Je super, že ETCS funguje a hlídá mě, kdybych zapomněl. Ale ani tenhle systém mi neumožňuje nevnímat a nesledovat bedlivě dění na trati. Dělám značně odpovědnou práci. Vím to.
Felliniho Dolce Vita si pustím teda až doma. Rozhodně ne v práci.
Ilustrační foto: Kyle Larivee / Unsplash
