A zas ty klíče

A

Ostrá dálková světla auta protínají tmu. Přidávám, brzdím, přidávám, brzdím. Zajíc, srna, srna, srna, zajíc, srna. Jedu pomalu, maximálně soustředěný na to, abych byl v práci včas a stihnul nástup.

Zapsáno: 14. 6. 2025

Je 2:25 ráno. Před Pardubicema maják, čerti. Do p*če, to mám radost!

“Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Připravte si doklady k vozidlu a řidičský průkaz. Ještě si uděláme dechovou zkoušku na alkohol. Požil jste před jízdou?”

“Kucí, nepožil. Jedu do práce, v deseti posledních dnech už poštvrtý vstávám ve 2:20, abych mohl odvézt vlak do Kolína. To jste, myslím, míň v práci než já, co?”

“Negativní. Tak šťastnou cestu, pane strojvedoucí…”

“Díky, kluci, popravdě bych byl nejradši doma. V posteli. Ale to vy asi taky,” blýskáme si navzájem úsměvy.

Brzdím u starého nádraží. Vida, Panter už svítí, šup do depa pro klíče. Mám v tabletu namalovanou mašinu 93. Hledám na háčku, klíče nikde.

“Ahoj Hopo, vezeš nás?” táží se kolegové Honza a Martin, které potáhnu za syslosoupravou v sestavě 814+743.

“Jo, měl bych, kucí, ale nemám tady klíče. Asi budou na Syslu.”

Brkám kamením na 19. kolej. Souprava je vzorně zamčená na čtyřhrany. Odemknu si univerzálním čipem stanoviště a… Klíče nikde! Uff! Dojdu k mašině. Zamčená. Uff! Volám strojmistra, je 2:44h, jsem tu dřív, před začátkem směny.

“Ahoj, prosímtě, nemám klíče od 93. Kdo to odstavoval? Nevíš o tom něco… Nevíš. Do písečáku? Mrknu… Nejsou. Jdeš volat, dobrý.”

Za pět minut telefon: “Musí být na háčku. Kolegu Michala jsem vzbudil, šel se radši podívat a tutově je tam dával!”

Volám do depa telefonem: “Honzo, prosímtě, podívej se ještě jednou. Klíče od 93, nevisej tam? Nevisej! Díky moc.”

Já se z toho po*eru, tvl, dumám vztekle. Vo*e, vym*daný elektriky a zapí*ený aktivní odstavování! Klíče nikdy nejsou tam, kde je čekám, ku*va! Já se tam nedostanu a to mám za hodinu jet! Budu muset rozbít okno a vlézt tam jak tlustá anakonda. Tam bude potom vítr celou cestu, možná mám v báglu rezervního kulicha…

Ilustrační foto: Yogendra SinghUnsplash

Zvoní mi telefon. Honza z depa.

“Hopo, klíče mám, visely na 6. koleji do haly pod 810. Kde jsi? Jdu ti naproti.”

“Honzo, paráda, díky moc, miluju tě, stíháme, skvělý!”

Střih

Oživím jednotku, odvezu kluky do Přelouče, pokračuju do Kolína, zpátky a do České Třebové. Je 8 ráno a než vyrazím na Pardubice, někdo ťuká na dveře. Českotřebovský kolega Jirka. Byli jsme spolu v kurzu na elektriky. Pomáhal jsem mu krotit Žraloka, mimo jiné dělal kurz na fíru s plavčíkem Dejvem.

“Čau Hopo, dělám si poznání trati, můžu k tobě?”

“Jasný, Jířo, pojď dál.”

Povídáme si. Buch, buch, energické zabušení na plech dveří. Paní výpravčí s rozkazem. Stahovačka, pomalá jízda, nic z toho se nás netýká. Podepisuju, díky, nashledanou. Buch, buch, další rány na dveře.

“Jdu na kontrolu, můžu k vám?” strojvedoucí instruktor Petr. Dělal jsem u něj před 13 lety zkoušky ZoZ. Tablet svítí, v knížce předávky jsem podepsaný. Je to celkem čtvrtá návštěva kontrolního orgánu v uplynulých dvou týdnech.

Čas odjezdu, barva, úkony dopravce, výzva strojvedoucího, odbavit ETCS, jedem! V Moravanech strojvedoucí instruktor vystupuje a jde kontrolovat lokálkové D3 jezdce. Další zaťukání na dveře. Tentokrát kolega, kterého strojmistr vzbudil kvůli klíčům a ten, který si ode mě za 4 zastávky bere soupravu a pokračuje s ní na Kolín.

“Tak se tady posaď, vítám tě! Vypadáš docela dobře na to, že tě musel stroják vzbudit. To neumíš dát klíče na háček?” vypálím obviňujícím tónem, pamětliv rčení, že nejlepší obranou je útok.

Pohled plný výčitek a zraňujícího, nevěřícného údivu nad mou drzostí mu obličejem probleskl jen krátce. 😀

“Ty mladej, ty máš u mě ale úplně po p*či. Jako zažil jsem lecos, ale tohle, tohle jsi vážně pos*al!”

Všímám si, že projel rychlík a už nám svítí na Košťata. ETCS blikne. Můžeme jet. Pískám výzvu a vykláním se z okna, abych převzal pokyn a zakryl smích. Sedám si, cítím na sobě soustředěně zkoumavý pohled, ale dívám se do dáli – směrem k prvnímu oddílovému návěstidlu autobloku – a tvářím se důležitě.

“Jako heleď, to se mi ještě nestalo. Tohle, cos předvedl!” snaží se mě kolega vtáhnout do hovoru.

“Neruš mě, mám na starosti celej vlak, musim se soustředit!”

Jeho půlvteřinový pohled zkušeného mazáckého zraku okamžitě odhalil, že vlak vede AVV a moje účast na jízdě sestává z pouhého mačkání VZky… Už se neudržím a směju se.

“Jako co si přesně myslíš, že děláš, když to všechno za tebe dělá samo?”

“Omlouvám se, fakt jsem si těch klíčů nevšimnul. Ale nenapadlo by mě, že po padesáti letech u dráhy neumíš dát svazek tam, kam patří. Mrzí mě, že tě strojmistr vzbudil, ale pak jsi ještě usnul, ne?” snažím se na telefonátu z 2:40 ráno najít něco pozitivního. 😀

“Vo*e, já byl tak zblblej, že jsem se šel podívat do tašky radši, jak jsem nevěděl a nebyl si jistej. Než mi došlo, že jsem je tam věšel. Tak je musel někdo přehodit, dával jsem je na háček s 19tou i s lístečkem. Byl tam?” tázal se kolega, v marné snaze dopátrat se rozuzlení zápletky, která nám oběma pokazila ráno.

“Už to neřeš. Buď rád, že jsem si takhle báječně poradil. Vlak odjel včas a asi na tebe ani nebudu psát hlášení,” dodal jsem smířlivě. “Hele, jsi hrdej ale, viď? měním tón na lehce tajemný, abych podnítil jeho zvědavost. Na malý okamžik kolegu vykolejím a tak spolkne připravenou nadávku.

“Na co, prosím tě?”

“No jak jsi mě to naučil, že to všechno zvládám. Víš, že jsem jel s tebou úplně poprvý, co jsem elektriku řídil. Myslím, že musíš být rád, jak úspěšnej jsem! Dívej na Jirku, ten ani nedutá, jenom se kochá, jak náramně to umím! Byls opravdu dobrým pedagogem, mám tě rád!”

“Hov*o mě máš rád!” zazní ostrá a ubližující odpověď. 😀

Střih 2

Pardubice, hlavní nádraží, třetí nástupiště a čtvrtá kolej. Střídáme se, ahoj, jezdilo to dobře, EVC testy jsem dělal ráno, tady máš rozkaz, ale nic tam není, děkuji a polepši se!

Jdu kamením přes fekální koleje ke starému nádraží. Ze čtvrté ranní směny s nástupem ve 2:43 a směju se. Pudu do vody, když už jsem tady, i když se mi fest ku*evsky nechce. Jsem zničenej, unavenej a nevyspalej. Ale musím, protože jinak budu až do večera úplně mimo.

Dneska všechno dobře dopadlo, ale bylo to doopravdy o pověstný chlup. A mám pocit, že si ponesu následky, protože je jisté, že na mou další klíčovou chybu kolega jen tak nezapomene.

Přidej komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Činnost webu můžete podpořit jednorázovým příspěvkem, pokud se vám tu líbí 😊.

Archivy

Kontakt