Pojďte se se mnou projet po koridoru o jednom podzimním večeru. Osobák s několika zastávkami, kamera tentokrát jen směrem ven.
Potíže s nastavením ostření (čistě můj problém) zatím nedovolí kombinovaný záběr na pult i exteriér. Tedy tak, aby byl kvalitní. 🙂
Hezkou jízdu.
Obvyklá podzimní starost při ježdění vlakem – smekání – se díky upgradu na nové stroje hlásí s neúprosnou naléhavostí.
Čím se vlastně definuje, jestli je člověk normální? Taková myšlenka mě napadá po posledním týdnu… Kde je hranice, kdy pouhá myšlenka, jen krok od realizace, začne být nebezpečná? A jak lze zásadně pouhou sebekázní, slovem, tónem hlasu obrátit rozčilení v lásku?
Jak ty roky letí. Neřekl bych, že je to vůbec možné.
Přísloví, že je hněv špatný rádce, u mě neplatí. Většinou na mě totiž zloba a vztek působí očistně. Ačkoli se poslední rozhovor s kolegou, který odešel k RJ, povedl, byl jsem nucen ho stáhnout. Důvody, které mě k zařazení zpátečky dovedly, mi přijdou legrační a zbytečné. A dochází mi, že takhle do budoucna fungovat nechci.
Dnes ke mně zavítal Tomáš, kterého můžete znát z předchozích podcastů. Odešel od Českých drah k jinému dopravci…
