Nemám vůbec čas psát. Chvilku na tenhle text jsem utrhnul na úkor učení k přezkouškám, které mě čekají za necelý měsíc. Jestli nám je teda plukovník nezakáže.
Ve hvězdách je i výcvik na strojvůdcovském trenažéru, na který jsem byl objednaný začátkem listopadu a kam se těším, protože mi předchozí termíny vyžrala korona.
(Pokračování textu…)
Občas se v práci něco nepovede. Děje se to, podobné situace zkrátka provoz na železnici přináší. V takové chvíli je nutné, aby se člověk z nastalého problému správně poučil.
Protože je léto a Hopa tráví spoustu času – kromě práce, rodiny a nezbytného hraní – sportováním, nutí mě, abych něco napsal sám. Historky a příběhy si vyměňujeme v konverzaci pořád, takže materiál by byl. Potíž je, že věci, které se nám zdají vtipné, ne úplně souvisejí s dráhou a tudíž se na blog tak nějak nehodí. Pro ilustraci – Hopův nejoblíbenější příběh z mých čerstvých vzpomínek, jehož pracovní název je “Zažívací radosti v New Yorku”, by se tu těžko dal publikovat… Takže jsem zapátral ve vzpomínkách a připomněl si jeden nehynoucí zážitek z vlaku, který mě dodnes baví. Tady je…
V pátek odpoledne jsem končil směnu a po dlouhé době měl celý víkend volný. Dneska (neděle) koukám do blog systému, že nemám nic napsaného na čtvrteční ráno…
Dneska jsem měl noční. Večír, kolem 23. hodiny, jsem vezl partu asi dvaceti neuvěřitelně nadojenejch cestujících. Roušky měla asi jen půlka z nich, ryk, řev a radostné ječení přehlušilo oba žraločí motory. Jedna z děvčat se smála hůř než Jennys z Přátel a zvládala hurónský řev opakovaně produkovat každých 45 vteřin. Vystupovali postupně, část v Chrudimi, další ve Slatiňanech a zbytek ve Žďárci.
Každá jízda vlaku může něčím překvapit a zážitek ze začátku tohoto týdne je opravdu unikátní… co víc, mám ho zčásti na kameře!