Nevím, jestli tohle psaní vyjde. Je mi to vlastně jedno. Ťukám si do tabletu pocity plné frustrace. Že nejde o legraci, je mi v hloubi duši jasné. A možnost vypsat se z pocitu totálního nezájmu posledních dní je slabou náplastí nad chandrou, kterou aktuálně cítím.
Situace, které přináší naše práce, mohou být občas nejasná. Posoudit, vyhodnotit a správně se rozhodnut během zlomku vteřiny není vůbec snadná věc.
Základem mého mého psaní je princip “padni, komu padni”. Nemohu se vyhýbat situacím, kdy nesouhlasím s konáním nebo pohledem ostatních a rmoutí mě jejich činy.
“Hele, jezdilo to, je to na štyrystadesátý, nepodkládal jsem to, jen je zatočená klika na Prahu. Dveře zavřený u rozvaděče na kličku, klíče máš na věšáku.”
Předminulý týden byl plodný na železniční zážitky a události, takže ani nevím, kde začít. Postupně je budu sepisovat, každopádně nejdřív dnešní odpoledne…
V článku o změnách jsem zcela vynechal jednu oblast. Zaměstnance, kteří přicházejí a odcházejí.
