“Hele, jezdilo to, je to na štyrystadesátý, nepodkládal jsem to, jen je zatočená klika na Prahu. Dveře zavřený u rozvaděče na kličku, klíče máš na věšáku.”
Čtyřhran
Tahle věta fírovi objasní spoustu věcí, ale vysvětlovat ji nechci. Vypíchnu z ní pouze slovo klička (čtyřhran). Provází člověka od dráhy vlastně celý život a je s ním spojené určité čaro.
Kdo vlastní kličku na čtyřhran, je mocným pánem a otevírá se mu nejen obrazně, ale i doslova spousta dveří. Nejen dveří, ale i krytů, deklů, oken, skříněk, záchodů, uzávěrů… Jedná se o jednoduchou mechanickou překážku, kterou by měl správně překonat pouze povolaný zaměstnanec kolejí.
Druhou věcí je, že se s tímto kouskem kovu čile obchoduje a díky tomu se nezřídka člověk setká s lidmi v místech, kde nemají co dělat. Nemusí se nutně jednat o bezďáky. Stačí leckterý zvědavý drzoun či lapka. Takový se pak nedovoleně vláme do zapovězených míst. Spousta vlakvedoucích díky tomu přišla o tašku, popku, tržbu, svačinu…
Můj kus kovu
Nedávno jsem takovou bolestnou ztrátu utrpěl i já. Proto píšu dnešní text. Více než dvacet let jsem vlastnil skutečný klenot mezi kličkami. Se současnou nabídkou skladových zásob ČD se můj kus vůbec nedal srovnat.
Nynější produkce se nejspíš vyrábí z čínské oceli, borových šišek a slitiny cínu bez olova. To abychom nerozlobili Gretu. Bohužel je to ale čirý a ošizený zmetek. Praská v nejméně vhodnou chvíli, např. ve 3:30 ráno, když se pokoušíte dostat do Reginy se zarezlým a nepoužívaným nouzovým otevíráním dveří (vlastní zkušenost).
Pro svůj klid tedy v batohu nosím ještě dvě další jako náhradu a jednu rezervní přímo na klíčích od domu. Takový kroužek poslední záchrany.
Ztráta
A jak jsem o svůj milovaný kus kovu přišel? Hloupé pochybení. Většina Regin a 810 má přímo na klíčích vlastní kličku, takže je vždy po ruce. Z neznámých důvodů se ovšem pravidlům vymyká hradecké depo, kde dostanete pouze klíče a kličku musíte mít vlastní.
Abych ji nemusel stále lovit po kapsách, měl jsem svou noblesu provrtanou 3mm vrtákem a v dírce prostrčené stříbrné očko od zlatníka Čendy. Na něm potom ozdobnou karabinu, kterou jsem sundal ze svých prvních Diesel gatí. Část kolem uchycení byla navíc ovázána tenkým proužkem buvolí kůže.
Celek vypadal náramně a vkusně. Skutečný šperk, který právem vzbuzoval závist a touhu. Nejednou jsem byl svědkem, jak jsi ji mladý zacvikant chtivě prohlížel, zaujatě zkoumal mistrovské dílo a přejížděl prsty po (filcovým kotoučem) leštěném povrchu. A často následoval dotaz, kde by podobnou mohl vyfasovat.
Odpovídal jsem po pravdě, že jiná taková není a nebude. Že se jedná o jediný kus z doby, kdy byla dráha dráhou a je téměř vyloučeno, aby se takový ještě objevil. Měl jsem kličku dlouho, všechny profese se mnou prošla – vozový elektrikář, vozmistr, strojvedoucí…
K věci
Půjčená bouda z Hradce, která přijela coby náhrada za Žraloka, přišla bez kličky a já ji vodil celý den. Jezdila náramně. Při střídání na ose mi ovšem nedošlo, že odcházím bez cenné relikvie.
Uvědomil jsem si to až druhý den. I když jsem rozjel vyšetřovací akci, klička prostě okamžitě zmizela. Vlastně se ani nedivím. Klíče v čase projdou mnoha rukama a nejde vypátrat, kdo si udělal radost. Ale stejně mě to štve, poznal bych ji okamžitě mezi tisíci. I poslepu.
Život jde dál
Už mám náhradu. Můj nejvíc nejlepší kámoš Mára prohrabal v depu šuple ponku, kde se skrývá spousta pokladů i z dob, kdy nám vládli soudruzi.
“Hopo, ty vo*e, nerad ti ji dávám, už jich tu mám jen asi deset,” vylepšil mi zásadně den.
Jako jo, sice to není úplně ono, ale zvyknu si. Nic jiného mi ani nezbyde. Měl bych to s ní do důchodu už doklepat. Dvacet let, co to je…
👍👍👍