Admin, který vidí za mou pečlivě a umně vytvořenou fasádu dobrácké duše, se při naší neveřejné komunikaci velmi často neudrží obdivnému úsměvu. Především z toho, kterak dokážu při svém strojvůdcovském psaní vynechávat či maskovat rebelské a smělé úvahy, kterými ho tu a tam obohacuji. Možná, že i dalším lidem nejde na rozum, proč nejen já, ale i další kolegové z ČD stále tak umanutě a zatvrzele bráníme modré barvy.
Když píšu sám o sobě a směju se vlastním nezdarům či neúspěchům, jde mi to snadno. Sebekriticky vím, že nejsem velký lumen a v okamžiku nárazu do vlastních limitů se musím smát původní touze dotáhnout vlastní vizi dál, než mi síly dovolí.
Někdy, velmi zřídka, se mi ovšem podaří něco zdánlivě předem vyloučeného. To ovšem nemůžu hned takhle bez obalu a nahonem vybalit. Admin by mě osočil, že to není vlakový…
Mám teď už nějaký čas dobrou náladu. Zachmuření z minulých časů je aktuálně zapomenuto. Důvod, proč nejsem v depresi a mohu se vcelku svobodně nadechnout, je nasnadě…
Hezký jsou na mašině večery, když člověk přijíždí do cíle a ví, že už na něj čeká střídání. Směna je přerušená a druhou polovinu nastupuju ve 3:10 ráno. Měl bych správně spát na horký a hlučný nocležně. Ha! To tak!
Nejlepší je, když si “tvůrce” sám sebe představuje v lepším světle. Nejsem výjimkou.
Nejde ani tak o zbytnělé ego nebo touhu zapůsobit na čtenáře bezchybným obrazem, aby se všichni utvrdili v dojmu, že se na mé straně potkali na chvíli s dokonalostí. Je za tím snaha spíše neukazovat často laciné omyly, kterých se samozřejmě občas dopustím. Jako tentokrát…
Sepisovat situace přinášené strojvůdcovským povoláním nevyžaduje extra námahu. Někdy stačí prostě počkat, až udeří nějaká závada nebo nahodilost, jimž se nedá reálně vyhnout. A je fajn si potom takové zaznamenat i pro vás.