Měl jsem původně plán, jak zakončím dnešním textem, v řadě třetím, pojednání o vytíženosti pardubických strojvedoucích. Když si tu občas přemítám nad svým údělem a spoustou času stráveným v práci, nedělám to pro publikum. Většině lidí, kteří mě znají, je jasné, že si prostě dělám věci po svém.
Poslední dobou ovšem často přemýšlím, co je hlavní motivací k tomu, že možná až masochisticky posouvám hranici normálnosti daleko za čáru pochopitelného workholismu.