Než mě pustí ze stanice do depa, je nutné domluvit postup. Tím okamžikem přestanu být vlakem a nastává posun. Do depa mě pouští tzv. vrchní, neboli vedoucí posunu, po dohodě se stavědlem. Tam je člověk, signalista, který obsluhuje výhybky. Vše se domlouvá přes vysílačku, fyzicky jsem s lokomotivou třeba 800 metrů od vjezdu do depa, čili konverzace běží rádiem s vedoucím a stavědlem.
Nějaké glosy, co si třeba lidi z vlaku naivně představují, že je snadné.
Ne, nepřidáme. Protože ho nemáme. Spousta starejch verků z kopřiv už je dávno na šrotišti a v hutích. Dále by nemohl starý vagon uhánět 160 km/h. Kdybychom ho ale měli, nemá ho kdo připojit. Už není ani posunovač, byl zrušený v rámci úspor. A kdyby byl posunovač, nebyla by k němu posunovací lokotka s fírou, protože nikdo nezaplatí mašinu a chlapa, aby byl 12 hodin k dispozici na občasné úkony. Objednavatelem dopravy je kraj, dá kačky a za ty jezdíme. Chcete nový vlaky a větší kapacitu? Apelujte na kraj, ať zaplatí. Říká se tomu tržní prostředí.
Proč si tam teda rychlík pro ten vagon necouvne?
No protože ani fíra, ani vlaková četa, nemá poznání. Nebo je tam jen minutka pobyt a za vlakem je narovnaných několik dalších, zpoždění se zdůvodňuje a trestá. A dále, přílišna iniciativa škodí. Člověk je svázaný danými předpisy, nesmí riskovat, porušovat, hazardovat. Má nařízeno dělat přesně tohle a tohle, tečka.
Vypadám jako chodící výmluva a že jsme líný vandráci. To není tak úplně pravda, ale jasně, občas se najde imrvére vytočený netáhlo. Obecně ale lidi kolem mě práce baví. Jak kolegy fíry, tak i průvodčí, vlakvedoucí a další profese na kolejích. Tlemíme se a jsme rádi, když se dílo daří. A i když je občas fail, snažím se to lidem říct. Projdu mašinkou a povídám: “Omlouvám se vám, mám tenhle problém, jdu ho řešit, hned jak budu mít víc informací, řeknu.” A snad se mi za dvacet let nestalo, že by někdo nadával.
Možná teda i proto, že mám 100 kilo a lidi se mě bojí. 😀
Zážitek asi 25 minut zpátky. Dovezl jsem vlak z Pardubic do Havlíčkova brodu, mám asi 25 minut pobyt a jedu nazpět. Vyndám svačinu a sedím v prostoru pro cestující. Sám.
Otevřou se dveře, vleze černovláska vlasy staženy do ohonu, štíhlá, pohledná.
“No tyyy volleee, tak sem tady, uff ženu, ty vooooleee, hele, je to do Pardubic, joo?” huláká.
První příspěvek a krátký úvod. Mám práci strojvedoucího velmi rád. I po dlouhých letech u dráhy je ve mně stále faktor těšení do práce. Často se přistihnu, že se usmívám a s chutí očekávám, co nového mi den nebo noc na lokomotivě přinese.
Ke svému povolání přistupuji s pokorou, respektem a také obrovskou úctou. Je krásné. A velmi pestré! V žádném případě není nudné, konec konců, to si už přečtete sami.
