Dej tomu čas, ono si to sedne.
Smůla, kterou jsem si v počátcích sólo jízd poctivě sbíral s ne úplně tip-top technikou, se každou další směnou pomalu a tiše překlápí do tolik známého a poklidného ježdění „z motoru“.
Dej tomu čas, ono si to sedne.
Smůla, kterou jsem si v počátcích sólo jízd poctivě sbíral s ne úplně tip-top technikou, se každou další směnou pomalu a tiše překlápí do tolik známého a poklidného ježdění „z motoru“.
Asi si to nezasloužím, přemítal jsem při sportovní kompenzační námaze, která mi umožňuje snášet nepříjemné rány, které pod dráty s třema tisícema voltů dostávám.
Lehko na cvičišti, těžko na bojišti, říkal jsem si v duchu, když jsem šlapal prvního dubna po obědě do stanice, abych zahájil svou první samostatnou elektrickou jízdu.
Je naprosto příšerný, že automaticky píšu pouze o kolejích, uvědomil jsem si tuhle s určitou nevolí. Dřívější jankovité odbočky už prakticky vymizely a já si nejsem vůbec jistý, že je to ku prospěchu věci.
Rubikon překročen, podcast s videem. Malá kamera zjevně není úplně stavěná na špatné světelné podmínky, plus ořez, ale snad to přežijete. Na její existenci jsme tak dokonale zapomněli, že ji absolutně ignorujeme. 😀
Aby si obyčejný čtenář dokázal představit, jak probíhá samotná ceremonie a pasování, kdy se z fíry motoráře stane fíra elektrikář, vrátím se zde s jednou hlubokou pravdou, která po úspěšném přezkoušení zazněla.