Černá a bílá

Údobí bez zajímavostí občas střídají dny nabité zážitky, mnohdy i pikantními. Podělím se o dva takové z uplynulých týdnů, neboť ukazují, že kovaného matadora může stále něco překvapit.

Bzzz

Sypal jsem si to v neděli dopoledne narvaným spěšňákem 5322 z Hlinska do Pardubic. Při zastavení na znamení ve Vrbatově Kostelci za mnou dorazil vlakvedoucí.

“Hopo, nevím, čím to je, ale bloknul se nám záchod. Paní by potřebovala na toaletu, ale ta mi nejde vodevřít.”

Jel jsem načas, dokonce s drobným náskokem. Rychle ze sedačky, kličku do ruky a tradá k WC. Dva čtyřhrany, jeden zamykací, jeden zajišťovací, který dokáže nadzvednout blokující mechanismus západky, kterou navíc ještě zajišťuje magnetický jazýček na vahadélku pružiny.

Tlačítka podsvícená, elektronika funguje. Otočím čtyřhranem a nic. WC je natvrdo zavřeno. Vedle mě a vlakvedoucího postává pohledná slečna, nohy křížem, drží si podbřišek a zoufale pozoruje moje úsilí.

Během několika sekund jsem vystřílel všechny možné varianty řešení. Bez úspěchu.

“Nezlobte se, nejde mi to, musím pokračovat v jízdě. Zkusíme se na to podívat ještě při dalším zastavení,” povídám a pádím zpět za knipl.

Auta stojící na přejezdu se zavřenými šraňky nerudně pozorují, jak se mi pomalu zavírají dveře a já s dvouminutovou sekerou vyrážím na cestu. Stavím dál až v Chrasti, kde čekám na křižování. Návěstidlo na stůj, paráda, znova k záchodu. Zkusil jsem shodit jistič pro úplný reset, znova klapu zámkem, západkou, mačkám tlačítka, pomáhám mechanismu motoru. Slyším, jak se snaží a vrní… Dveře se otevřou na centimetr a zase se přirazí zpět.

Vzdávám to, křižující vlak je tady. Odcházím, už jsem na schodech, když slyším “bzzzzzz” a vidím, jak se půlkruh dveří otevírá.

Dohoda

Zevnitř – jakoby se nechumelilo – vychází snědý mladík. Pokérovaný rypák, 3 železa v uchu, bojovně vytrčenou bradu.

Nedalo mi to a vrátil jsem se.

“Můžeš mi říct, cos tam dělal?” ptám se.

“Hej! Vypadni! Nese* se do mě, ty zm*de!” strčí mi před oči nataženou ruku, aby držel distanc.

Ilustrační foto: Nadine Shaabana / Unsplash

V tu chvíli mi hlavou letí několik myšlenek. Udržel jsem se. Dobře rozumím bezmoci úřednic a různých pracovníků při řešení konfliktů s problémovými jedinci protežovaných etnik. Vzrušenou konverzaci zaregistroval též vlakvedoucí, který okamžitě a správně vyhodnotil situaci jako typickou.

“Hopo, jedem, volám policajty, seberou ho ve Slatiňanech,” bere telefon do ruky.

Koutkem oka jsem ještě zachytil úpící slečnu, která se bleskurychle vnořila do útrob již dostupného WC. Dveře se zavrčením zapadly, zámek kovově zacvaknul.

Vrátil jsem se do kabiny, akorát padlo volno. Jedem! 🙂

Závěr

Rozuzlení dveří je jasné. Mladík obsadivší WC držel zámek a kliku dveří a páčil proti mé snaze dveře otevřít. A já se zase bál zabrat větší silou proti dveřím, protože utrhnout hřeben, po kterém se dveře otáčejí, představuje velmi drahou opravu.

Ale hlavně! Vůbec mě nenapadlo, že by tam mohl někdo být. Chybně jsem uvažoval nad nějakou závadou. No… příště budu tušit. A budu chytřejší.

Ve Slatiňanech čerti nečekali. Vlakvedoucímu se černý pasažér omluvil, zaplatil ušlé jízdné z Hlinska a nebyl tedy důvod situaci dál hrotit. Musíme být vyvážení.

Bedla

Dorazil jsem na konečnou. Výluka, posun sem, posun tam, paramáckej výtah, přes váhu pětkou, přes 49 angličák taky pětkou, po 43, srovnat si vexle, vyzbrojit nádrž, ad blue, druhou nádrž, ad blue, posun k depu. Zastavit na odsátí WC a domů!

Kolega už čeká na střídání.

“Čau, jelo to moc hezky, chladí to, klima běží, je to vyzbrojený,” říkám mu v ústrety a přidávám zážitek z cesty popsaný výše.

Směje se, přikyvuje a povídá:

“To já mám lepší. Asi před 14 dněma, jak lehla jednatřicítka, jsem dostal boudu a vezl navečír málo lidí. V Rosicích přecházím a v 914 si otevřu dveře a čumim… Tam páreček, takový vyfetla, trochu white trash. Holka klečí a čadí týpkoj bedlu.”

Směju se a on pokračuje.

“Nevšímal jsem si jich, už mi svítili na Pardubice, ještě před Arrivou. Dojedu a mám to vyzbrojit a odstavit zpátky do výměn na 406. Vlakouš, co procházel soupravu, povídá, že ji mám prázdnou, že je tam jen uklízeč, kterej pojede se mnou.

Jdu si teda pro tašku na 914 a tam už se děj posunul – borec už ji pigloval. Musel jsem se smát. U záchodu uklízeč drbe rejžákem podlahu a dva metry vedle se jede akce ve velkym stylu,” řehtal se kolega. “Vůbec mě nevnímali. Vzal jsem si batoh a říkám vlakoušoj, ať se jde podívat, že tam přecejen ještě někdo zůstal. Ten tušil zradu, protože už jsem se smál a on jen ode dveří konsternovaně hlásil ‘boha jeho, oni tu jebú!'”

Necita

Chechtali jsme se oba a já mu povídám:

“Taks je nechal bejt a řekls jim, že jedeš jen do depa, dobereš naftu a za půl hoďky že jste zpátky ve stanici, tak ať si to v klidu dodělaj, ne?”

Prej že ne, že je vlakouš donutil představení ukončit a nemilosrdně je vyhnal!

Lituju, že jsme neměli prohozené směny. Proč on neměl mourka a já ty jebatele? Taková škoda!

Snad budu mít příště víc štěstí! 😀