Čtenáři webu

V rozhovoru s adminem zazněla z jeho směru otázka, zda mě psaní stále ještě baví. Bez přípravy jsem odpověděl, že ano. Myslím totiž, že témata a okruhy, v kterých mohu věci vysvětlovat, zatím neubývají.

Zapsáno: 20. 2. 2026

Přesto mě začíná čím dál víc lákat přesun těžiště tvorby k audiovizuální formě, neboť mi přijde smysluplnější a trvalejší. Uvykl jsem si, že na záznamu zním a vypadám jinak, než bych čekal. Ovšem přecijen možnost dostat nosné myšlenky podbarvené mým podmanivým a karamelově medovým hlasem k většímu počtu sledujících je nadmíru lákavé. Tito jsou navíc daleko aktivnější v komentování či připomínkování, což tvůrce jako já samozřejmě více baví.

Jeden z nápadů, které jsem s adminem diskutoval, jsem zatím v análech YouTube nikde nezaznamenal, se zrodil samozřejmě u sportu. Adminovi jsem vše předestřel v nahotě a jako čistá duše mu vyznal potenciál, který nám můj vynález přinese. Ačkoli mnohé z mých inovativních vnuknutí nemilosrdně utne již v zárodku lakonickým “to je úplná pí*ovina!” nebo “neunavuj”, u tohoto posledního výkřiku naprosto nečekaně reagoval pochvalně. Vyjádřil ovšem obavu, zda budu schopen podobnou věc realizovat, neboť je při výkonu sledovat objektiv kamery a mluvit k divákům jako ostřílený konferenciér, což – dle jeho názoru – skutečně nejsem.

Já mu ukážu!

Popuzen jeho drzostí a nedůvěrou v mé schopnosti jsem se ještě pln serotoninu ze sportu došel do garáže, abych mu na první dobrou natočil pilotní demodíl, kde představím ctěnému publiku chystanou revoluci.

No… Popravdě… Když jsem po hodině a půl vytvořil výsledek, který byl k uzoufání bolestný a hormony štěstí ze sportu už dávno vyprchaly, uzavřel jsem svou dobře míněnou snahu názorem, že se na všechny čtenáře i sledující můžu vy*rat, protože skutečně nemám zapotřebí trápit se něčím, co mi nejde.

Přesto jsem výsledek snahy ve velikosti 21 GB (nahráváme 4K, 50fps) poslal adminovi k posouzení. Nemýlil jsem se. Zaujal ho pouze můj vyplazený jazyk, který zapauzoval, zvětšil a poslal nazpět se slovy, že na výrazu i mimice bude potřeba zásadně zapracovat. 😀

Autor a protagonista vlogu v plném soustředění.

Tím ovšem neskončil a sestříhal video, které je pro mě naprosto příšerné. Historický pokus, kdy mlátím s kamerovým postrojem na cyklohelmě o futra Regionovy, je slaboučkým odvárkem z makovic proti kokainu s čistotou obrazu 4K, zaostřeného na obličej ze vzdálenosti necelého metru. Ačkoli o svém vzhledu nemám valného mínění (ostatně mi nic jiného nezbývá), nenapadlo mě, jak strašlivě na televizní obrazovce vypadám. Nyní již s určitým respektem a úctou doceňuji um kolegů, kteří cestou krátkých klipů nebo skečů vystupují v zajímavých kolážích či mikropříbězích jako zkušení herci.

Mistrovi střihu těchto stránek byl ovšem pobuřující vizuál málo a vše vyšperkoval ještě prací se zvukem. Monotónní eeee, éééé, úúú, íííí, ááá, které ve výsledném videu vyluzuji ve snaze pomoci si ve slovním projevu, jsou doslova příšerné.

Vítr z plachet

A tak jsem, milí čtenáři, kdož jste dočetli až sem, dospěl k názoru (protože jsem ještě nic pořádně neřekl), že podobnou věc, která mě skutečné drásá, dělat nechci. Ačkoli jsem si vyzkoušel, že pouze trvalým opakováním a zkoušením se dokážu zlepšovat, zvykat si a zdokonalovat.

A co vlastně v nápadu šlo? Posedla mě představa, že bych mohl prostě odpovídat a představovat drážní či dopravní otázky, které zaznívají u ověření znalostí. Přednášet ustanovení předpisů a vysvětlovat, jak v reálu vypadají a jak se realita mnohdy liší od písma na papíře. Mohl bych předčítat otázky, které zaznívají u ZoZ, a to i se správnými odpověďmi. Tím vším si i sám opakovat a připomínat, co umím, případně tím pomáhat lidem, které tyto hry teprve čekají.

Nevzdávám se téhle myšlenky, ale budu nucen ji s přihlédnutím k otřesnému pilotnímu pokusu provádět kapku jinak. A rozhodně nebude výsledek přístupný pro každého na potkání, neboť přísnou kritiku, která by přišla, bych v tomhle konkrétním případě stále ještě nedokázal přejít s mým klasickým pousmáním a nadhledem.

Dodatek admina

Co vám budu povídat. Nápad dobrej, ale Hopa si prostě nedá říct a neposlouchá, co mu radím. Klasika! Říkám, ať nesedí za stolem jak mudrc. Říkám, až točí na výšku a zkusí obsah vměstnat do jedné minuty. Opakuju, ať se vykašle na zdlouhavé úvody a nekonečně vysvětlování, proč to dělá a pro koho. Ať jde rovnou k věci. Taky mu radím, ať se posune blíž k objektivu a nespouští z něj oči… Ať nesvítí v garáži vším, co má, protože se bude lesknout. A pár dalších – samozřejmě dobře mířených – rad… Tu o půjčení pudru od manželky, aby si přeprášil pleš kvůli omezení lesku, nechtěl ani slyšet.

Videa byly ve finále dvě. Jedno s Hopou sedícím (viz fotka výše). Pak jedno s Hopou sedícím půl metru od foťáku. To druhé jsem opravdu sestříhal a použil na něj minimálně LUT, dva filtry a úpravu expozice, aby jeho přeexponovaná pleš neházela odlesky a skryly se i mírné vady pleti, jichž si objektiv velmi dobře všimnul a pečlivě zaznamenal. A ano, sestříhal jsem ho tak, aby bylo vtipné (minimálně pro mě, protože jsme zvyklí si ze sebe utahovat).

Hopa na něj reagoval až překvapivě bolestivě, což mě zaskočilo, protože se obvykle podobným kusům rád zasměje. A tentokrát ani nedal svolení k jeho publikaci…

Tak nevím – já bych točil dál a prostě to zkoušel. Za předpokladu, že si dá říct a upraví formát i nastavení a světla. Jestli ale bude pořád dokola točit takhle, bude to pořád stejně špatný. Nebudu ho ale přesvědčovat, musí na to přijít sám. Jako ostatně pokaždé…