Včera jsem vezl vlak do Skutče.
Mezi zastávkami na znamení (Jesenčany a Chrudim, zastávka) je stanice Medlešice, kde ale tenhle vlak nestaví. Projíždí tam plnou rychlostí.
Včera jsem vezl vlak do Skutče.
Mezi zastávkami na znamení (Jesenčany a Chrudim, zastávka) je stanice Medlešice, kde ale tenhle vlak nestaví. Projíždí tam plnou rychlostí.
Tenhle zážitek se mi nepíše snadno. Nevím, zda ho dokážu předat pouhým popisem.
Končil jsem směnu v 1:40 ráno, domů dojel kolem druhé, usnul úplně vyřízenej. Byl pracovní den, myslím úterý, ráno manželka vypravila děti do školy, sama odjela do práce. Dopoledne jsem tedy úplně sám doma.
Když jsem byl před 15 lety u vozmistrů, ještě před kariérou strojvedoucího, našel jsem ve vlaku peněženku. Byly v ní asi tři kila, občanka, lítačka, ISIC, pár fotek a holčičí kravinky. Na fotce holčina, kolem dvaceti roků, fakt hezká. Hned mě začaly napadat hříšný myšlenky.
Teď jsem dovezl první spěšňák. Než jsem vyjel z depa, nechal jsem si doplnit vodu a osobně dal na WC dvě role papíru a utěrky na ruce. Mám rád, když je zachod čistý.
Najednou přijde vlakvedoucí a že neteče voda v umyvadle.
Se mi nějak nezdá, jak to?!
K jízdě vlakem se občas váže jedna nepříjemná věc a tou je zpoždění. Myslet si, že je to stav, z kterého má kdokoliv na dráze radost, je omyl. Popravdě – zpoždění každého maximálně rozčiluje!
Včera situace, dovezu vláček do cílové stanice a za 20 minut mám jet zpátky. Čekám na další vlak, z kterého ke mně prelejzají lidí, a vezu je do Pardubic.
Telefon od dispečera:
“Ahoj, hele, je to narychlo, nevím, jestli o tom víš, ale je objednaný vozíčkář.”
Říkám:
“Nevim, ale ok.”