Mnohokrát jsem uvažoval, kdy a jestli vůbec ke mně dorazí ta pověstná krize středního věku. Zdali ji jako vůbec poznám, jestli bude její zásah citelný natolik, abych změnil svoje chování a návyky, a začal třeba toužit dohánět poznání dosud neozkoušeného ovoce.
Dej tomu čas, ono si to sedne.
Smůla, kterou jsem si v počátcích sólo jízd poctivě sbíral s ne úplně tip-top technikou, se každou další směnou pomalu a tiše překlápí do tolik známého a poklidného ježdění „z motoru“.
Asi si to nezasloužím, přemítal jsem při sportovní kompenzační námaze, která mi umožňuje snášet nepříjemné rány, které pod dráty s třema tisícema voltů dostávám.
Lehko na cvičišti, těžko na bojišti, říkal jsem si v duchu, když jsem šlapal prvního dubna po obědě do stanice, abych zahájil svou první samostatnou elektrickou jízdu.
Aby si obyčejný čtenář dokázal představit, jak probíhá samotná ceremonie a pasování, kdy se z fíry motoráře stane fíra elektrikář, vrátím se zde s jednou hlubokou pravdou, která po úspěšném přezkoušení zazněla.
Vlastně jsem měl před klíčovou ZoZ elektrickou zkouškou jediné přání. Aby její průběh a samotné ověření znalostí neskončilo s ostudou nebo trapnou neznalostí…
