Čím se vlastně definuje, jestli je člověk normální? Taková myšlenka mě napadá po posledním týdnu… Kde je hranice, kdy pouhá myšlenka, jen krok od realizace, začne být nebezpečná? A jak lze zásadně pouhou sebekázní, slovem, tónem hlasu obrátit rozčilení v lásku?
Nové a nezažité činnosti mi jako strojvedoucímu přinášejí stres. Když je zvládnu, třebas i s problémy, posílí mi to sebevědomí a začnou se mi třeba i líbit.
Občas na mě někde vyskočí zážitky cestujících. Ti si nějakou formou stýskají nebo se nám dokonce posmívají. Často jsou psané tendenčním a značně zaujatým tónem, který opomíjí nebo záměrně vynechává relevantní atributy.
Úvaha, zda nezměnit zaměstnavatele, dokud je čas, mi začíná ve světle u nás chystaných změn přicházet na mysl stále častěji.
Aby se mi to snad nezačalo líbit, uvažoval jsem v duchu po třetí noční v Praze, kde nově už i spím.
Ale jo, sepsat si tu nas*anost a podrážděnost asi můžu. To není nic proti ničemu. Někdy spousta zdánlivě nepodstatných maličkostí dokáže otrávit a znechutit i mě, ačkoli bývám proti podobným vlnkám povětšinou imunní.
