Pokračujeme ve volném seriálu, kdy vyzvídám od kolegů nejrůznější informace, dojmy či zážitky. Začal jsem dvěma rozhovory se strojvedoucími (policista, bankéř), kteří přišli na dráhu ze zcela jiného oboru.
Dnes jsem si vzal na paškál dlouholetou kolegyni – vlakvedoucí (průvodčí). Její cesta k dráze byla trochu trnitá, ale přesto je v podstatě od “fochu”. Byl to strašně fajn rozhovor a jsem moc rád, že si na mě udělala čas. Snad se text bude líbit i vám.
V prvním díle vysvětlování “zákulisí” práce a úkonů strojvedoucího jsem skončil u věty, že pojedeme. Tak se na to dneska podíváme.
Odjezd v časech koronaviru. Téměř liduprázdné nádraží.
Když člověk na nějaký nápis kouká delší čas, prakticky ho přestane vnímat. Samozřejmě ví, že tam je a že je důležitý, ale zvyková slepota je mrcha.
Neušlo mi, že při focení nebo videu z kabiny se často čtenáři a diváci zarazí u nálepky: “Vrbatův Kostelec bez schůdku!” či “Chrudim zastávka bez schůdku!”
Tak si ho dneska rozebereme.
Uvažoval jsem, že bych mohl být trošku prospěšný laické veřejnosti, kterou vozíme. Uznávám, že tyhle články nejsou můj vynález, donutil mě k tomu admin. 😀
Zkusit lidem, co s námi jezdí, ukázat a vysvětlit nějaké základní strojvůdovské věci, které třeba nejsou na první pohled patrné nebo si jich při cestě nevšimnou. Lehkou formou, pro snazší orientaci. Asi i pro mě bude vypisování přínosné, protože opakování je matka moudrosti a člověk neuvěřitelně zapomíná.
Jedna osobní historka z dob dávno minulých. Tuhle jsem se o ni podělil s klukama na jednom fóru kolem aut, tak ji přidám pro pobavení i sem. 🙂
