Přejezd Železnice

Když jedu s vlakem a vidím nějaký vemeno, jak jede na kolmo k přejezdu a evidentně netuší, že mám přednost, nereaguje na mé houkání a velmi pravděpodobně bych ho při křížení potkal, klidně s  vlakem přibrzdím. Pokud to stihnu.

Další situace je, když se tam blíží John Deer s bránama kolmo nahoru, tak tam opravdu troubím fest a snažím se s řidičem navázat oční kontakt a takové to:
“Hele, jedu. Víš o mně?”

Přijde mi lepší, když chráním jeho, sebe a samozřejmě i cestující, za které nesu odpovědnost.

I s vlakem jsem jednou dával přednost. Za Jičínem je zastávka a jmenuje se Železnice, hned vedle ní je velká pila. Borec s Felicií odjížděl z areálu, za autem vozejk s trámama na krov. Evidentně si naložil přes míru, je to tam do kopečka. A aby se vůbec rozjel, pohůnci z prodejny mu pomáhali tlačit.

A jel pomalu, auto váhalo, bylo to přesně na hraně utáhne-neutáhne. A blížil se pomalu k přejezdu, ten je chráněný jen výstražnými kříži. Já zrovna odjížděl s vlakem ze zastávky a se zájmem jsem sledoval jeho boj, přišlo mi to sympatické.

Všimnul si mě, četl jsem v jeho očích touhu ten kopec vyjet, zároveň ale obavu a jasně odhadnul, že to přede mnou prostě nestihne. A věděl, že když zastaví, už se v kopci nerozjede.

Zabrzdil jsem Regionovu a z okna mu z pozice císaře Nera poslal pokyn – ŽIJ!

Za dlouhých zimních večerů, když vypnou elektriku, jistě vypráví u krbu svým dětem o hodném firovi, díky kterému mají tak krásnou a pevnou střechu.