Četl jsem v posledních dnech několik článků o nutnosti nabrat do výroby nové strojvedoucí.
No jo…
Mnohdy je kolem nich v diskuzích rušno a nejde přejít občasné rozčilené reakce některých kolegů. Případně bývalých matadorů našeho povolání, t. č. v důchodu.
Nejprve se zastavím u několika mých kamarádů, kteří se blíží k vytouženému odchodu na odpočinek. Nezaznamenal jsem u nich prakticky žádnou chuť pokračovat dále v činnosti. I přesto, že by se jim k penzi nějaká koruna navíc hodila.
Čiší z nich únava a hlavně touha odejít důstojně. Bez nepříjemností. Dolehl na ně fakt, že se odchází na důchod déle, než bývalo zvykem. Navíc bez možnosti užití dříve štědrého sociálního programu. Nelze se pak divit jejich opotřebovanosti.
Připomenu, že se jedná o silné ročníky, které mohou a mají možnost mnohá kopyta, mě nevyjímaje, lecčemu naučit. Neopovrhuji jejich radami, beru si k srdci doporučení, výtky i hubování. Zkušenost a vlastní prožitky jsou v naší profesi zcela zásadním aspektem. I díky občasnému zjebání za prohřešky se našinec může posunout dál.
Nováčci
Často vnímám, jak vehementně jsou někteří nováčci kritizováni za nedostatečné vzdělání. Krátkost a rychlost výcviku, absenci důležité praxe v dílnách. Protože sám nejsem žádný Einstein, což demonstruji ve svých vzdělávacích zápiscích, mám pochopení pro určitou tupost adeptů. Protože věřím, že se díky lásce k profesi a chuti k učení dá leckterá těžká překážka nakonec pokořit.
Někdo je absolutní machr na předpisy, ale v reálném světě má obtíže svou odbornost prodat. Třeba proto, že i další důležité věci (únava, odolnost vůči stresu, rozlišení důležitosti informací a jejich správná aplikace…) bývají na hony vzdálené statím z knih. A platí to samozřejmě i opačně.
Pokud se stane nehoda, je ve všem smutku mnohdy nepříjemné číst slova o rychlokvaškách, ačkoli už se dle šeptandy ví, že za pákou seděl kolega, který dokázel bez jediného škobrtnutí odvézt tisíce vlaků.
Ilustrační foto: Markus Spiske / Unsplash
Akceptace
Mám kolem sebe docela dost nováčků a musím říct, že nemám pocit, že by svou zkoušku získali díky hezkému obličeji. Chovají se naprosto normálně. Neváhají se zeptat, dokážou mi i poradit. Je dobré si uvědomit, že jsou čerství adepti zkrátka potřeba. Neb ochota dělat v nepravidelném režimu či vstávání třeba v půl třetí ráno není vrozena každému jedinci. Stejně jako pochopení.
Že jsou zrušeny posunovací zálohy nebo že se nemusí dostat na pěkné mašinky rychle. Že postoupí z letma do turnusu, až to systém, který nikdo z nás neovlivní, zkrátka dovolí. Je nutno tyhle věci brát jako fakt.
Není co závidět. Představa, že bych před 20 lety řekl fírovi, aby odvezl do depa mašinku a on si musel sám rozvěšovat, domlouvat posun, celkem osmkrát slézat a naskakovat, nebo aby si naházel skrz angličák posunovou cestu, a nakonec si ještě musel sám otevřít vrata, je velmi úsměvná.
Pozor! Nechci v žádném případě tvrdit, že se nic takového dříve nedělalo. Vím, že si spousta veteránů dokázala bleskově poradit a nebyla odkázaná pouze na hák či spřáhlo záchranného stroje, což je úděl, který se dnes často aplikuje. Ale posuzovat dobu tehdejší a dnešní prostě moc dobře nejde. Možná i proto, že člověk selektivně zapomíná a v hlavě uchovává jen to hezké, co naše profese přináší.
Důchod
Zmiňoval jsem kolegy, kteří v důchodu jsou anebo do něj teprve půjdou. Jejich občasnému rozrmzení rozumím, často ho zažívám také. Jestli se bude stupňovat, čeká vás perných 20 let naříkání a sprostých slov, protože zhruba tolik mi do odpočinku chybí.
A vy, mladý kopyta, se snažte! Ať se nemusím vztekat moc často. Nedělá mi to žádnou radost. 🙂
👍👍👍