Když si udělám nějaké poznámky, ke kterým se mám časem vrátit a rozvinout je do smysluplného útvaru, musím se do jejich rozepsání mnohdy nutit. Lecos zmizí nenávratně, ale pokud je kostra myšlenky dostatečně pevná, navěsím na ni ozdobné korálky a perličky vzpomínek či vlastních úvah.
Pokud je nějaký problém ignorován, vrátí se většinou v nejméně vhodný okamžik, aby udeřil s daleko větší razancí.
Možná by stačila jen fotka a video, než se crcat s textem. Ale…
Už mockrát jsem psal, že krásné věci v naší profesi člověk mnohdy nevnímá. A jejich přítomnost si uvědomí vlastně mimoděk. Nebo když mu ji někdo připomene.
Bylo by nefér si jen stýskat, což jsem činil v posledních článcích.
Hned 1. září, po cestě do bazénu, spěchám na nástupní místo do práce, odkud se – dle tabletu – mám přesunout ve 14:34 busem do Rosic nad Labem. Odtud potom vlakem do Hradce Králové. Z něj povezu mašinku po opravě do Moravan, kde se s kolegou na ose bleskově vystřídáme.
