Strašně to letí, zvlášť v aktuálním turnusu, kdy jsem víc v práci než doma. Jelikož jsem si v posledních týdnech trochu stýskal, musím v rámci rovnováhy zmínit též druhou stranu mince. Přiznat úvahy, které ve spravedlivém hněvu nad těžkostmi strojvůdcovského řemesla nezmiňuji.
Ať je to jak chce, chybí nám čas na “srovnání se”. Vyzkoušel jsem si to v posledních měsících a týdnech opakovaně nejen já, ale i další kolegové, jichž jsem se ptal. Mnohokrát se o tématu mluvilo, všude se skloňuje.
Nevidím do ekonomiky a čísel, přesto bych se chtěl někdy dozvědět, kolik peněz reálně podniku ušetří dělené směny a tahle zlomyslná přerušení navíc. Že by mi někdo normálně řekl, je to tolik a tolik milionů ročně a potřebovali bychom navíc dalších X pracovníků.
Nevím, jestli tohle psaní vyjde. Je mi to vlastně jedno. Ťukám si do tabletu pocity plné frustrace. Že nejde o legraci, je mi v hloubi duši jasné. A možnost vypsat se z pocitu totálního nezájmu posledních dní je slabou náplastí nad chandrou, kterou aktuálně cítím.
Předminulý týden byl plodný na železniční zážitky a události, takže ani nevím, kde začít. Postupně je budu sepisovat, každopádně nejdřív dnešní odpoledne…
Četl jsem v posledních dnech několik článků o nutnosti nabrat do výroby nové strojvedoucí.
Těžký život mám. S adminem. S mostem. A vůbec.
