Týdenní sumář fírovského drážního jara, kterým si zaznamenávám tendečně a nekorektně své vlastní postřehy, se mi s ohledem na pracovní i jiné aktivity potěšeně zaplnil, a tak mohu zcela bez obalu nechat nahlédnout chtivé obecenstvo do niterných hlubin mé citlivé duše.
O moc déle už jsem si pondělní pojednání sepsat nemohl. Je neděle podvečer a já s trochou nucení, protože mě z nedostatku spánku všechno nehorázně se*e, sepisuji střípky dnů minulých, aby kronika strojvedoucího obsahovala vyvážený a nezkreslený obraz. Maluji si ho úplně sám a asi se nebude úplně každému líbit.
V týdnu jsem toho moc nenajezdil a přiznám se, že mi to vůbec nevadilo. Vybavení odložených a ignorovaných mimopracovních restů mě zaměstnalo natolik, že jsem si na koleje prakticky nevzpomněl. Nicméně něco zmínit můžu…
Věděj to vůbec lidi, který vozíme, že nás ty výluky trápěj a mračíme se na ně stejně jako oni?
Stejně je to zajímavá práce, tohlecto strojvůdcování…
Protože je oblast, kam se vlakem mohu podívat čím dál rozsáhlejší a elektrických výkonů není vůbec málo, trvalo skoro rok, než se mi díky laskavosti vrchního strojmistra podařilo dostat se zpět na trať, která pro mě bývala zcela zásadní.
A tak si mohu, po dvou plnohodnotně odjetých směnách, bez jakýchkoli příkras zaznamenat pro a proti, která ve mně zůstávají. Nejvíc by se hodilo napsat, že všechno bylo až překvapivě intenzivní.
