Protože je oblast, kam se vlakem mohu podívat čím dál rozsáhlejší a elektrických výkonů není vůbec málo, trvalo skoro rok, než se mi díky laskavosti vrchního strojmistra podařilo dostat se zpět na trať, která pro mě bývala zcela zásadní.
A tak si mohu, po dvou plnohodnotně odjetých směnách, bez jakýchkoli příkras zaznamenat pro a proti, která ve mně zůstávají. Nejvíc by se hodilo napsat, že všechno bylo až překvapivě intenzivní.
Občas si říkám, že ačkoli dokážu zorganizovat komplikovanou věc, aniž by mi to činilo potíže, u některých dlouhodobějších či složitějších úkolů potupně a poraženecky přiznám vlastní nedostatečnost na úplném začátku. Ovšem uvědomění si vlastních limitů a pocitu absolutní nepotřebnosti, které již několikátý měsíc v řadě probíhají v naší domácnosti, prostě nemohu nezmínit.
Občas se mi naskytne možnost dostat se do intimního uvažování lidí a známých, kteří se podělí se svými myšlenkami a jdou k meritu věci bez zbytečných okolků.
Otisknout si do paměti změny, které se v průběhu let a ježdění dějí, není úplně snadné. Nebo možné. V koloběhu směn a vlaků si jich člověk na první pohled vlastně ani nepovšimne a přizpůsobí se, aniž by si rozdílnost nebo vlivy okolností uvědomoval.
Mínusové teploty a sníh, kterým jsme tak nějak odvykli, způsobují u mnohých zásadní divení. Pro mě, coby elektrického novice, ovšem přinášejí zjištění, že pod dráty je teda díky kilovoltům z troleje o dost tepleji a komfortněji.
Když jsem před několika lety spisoval článek o kalamitním stavu způsobeném námrazou na troleji, ani ve snu by mě nenapadlo, že si takovouhle situaci vyzkouším na vlastní kůži. Tohle vozidla nezávislé trakce totiž neřeší. Nafťák si přede v líných otáčkách volnoběhu a je mu lhostejno, co se snáší z nebe za peklo.
