V sobotu jsem měl směnu, která začíná večerní jízdou z Hradce Králové do Pardubic a zpátky. Pokračuje celou noc na myčce a ráno ještě vezu první vlak do Pardubic. Byla to poslední směna grafikonu 2020, protože od neděle platí nový jízdní řád.
Tenhle rok se na dráze událo několik revolučních věcí, o kterých jsem zatím nic nepsal. Vezmu je popořadě.
Za půl hodiny mám jet do práce a nějak se mi dneska nechce. Venku nevlídno a od západu protivně fouká do zimy.
Jsem v podstatě chudák. Mizerný počasí, fouká, začalo pršet. Zazvonil telefon a v něm se vyčítavým hlasem manželka dožadovala objasnění mého neuváženého ranního vypravení dětí do školy pouze v mikinách, ačkoli mi prý jasně přikázala dát jim bundy. Měla pravdu.
Krátce poté mi psal admin a dle svých obyčejů mi vyhuboval, protože jsem nedodal slíbený text a fotky. Měl pravdu.
Napadlo mě, že bych tedy sepsal něco o památném září roku 2020, kdy došlo ke dvěma pozitivním událostem.
Během léta a po několika mimořádných událostech se mi aktuálně vlaky nevedou úplně lehce. Dělám věci jako dřív, nicméně na mě nějak dolehlo poznání, že to rozhodně není taková sranda jako dřív. Jsem z toho mrzutej, protože i když se do práce pořád těším, nějak hůř se mi zlehčují určité situace, které bych dříve přešel nonšalatním pousmáním a naznačeným odplivnutím.
V Pardubicích se opravuje nádraží. Budou nová nástupiště, nové koleje, chystá se velká rekonstrukce. Všechny práce budou trvat několik let a protože už se činnostmi započalo, je mnohdy nutné operativně měnit zaběhnuté postupy a improvizovat, což přináší chmury spoustě provozních zaměstnanců.
