Včera jsem odpoledne jezdil za deště a nějak mi začalo docházet, že je tady opět podzim. Tohle období je často pro strojvůdovské ježdění nepříjemné. Začne padat listí a koleje se mnohde mění v nečekané kluziště.
Obecně všechno ježdění je super. Až do chvíle, než si smekání člověk sám zažije.
Na téhle trati jsem začínal. Jednu z prvních cest pasivního zácviku jsem jel s tenkrát asi padesátiletým – zkušeným – kolegou a seděl vedle něj na bočním sedátku. Obdivoval jsem, jak mazácky ovládá mašinku, zpaměti sahá na ovládací prvky, plynule brzdí bez škubání a s odhadem na milimetr přesně zastavuje podle potřeby, všechno klidné, úsporné pohyby.
Hltal jsem nejen krajinu. Sledoval jsem mimoděk také jeho obličej, který vyjadřoval spokojenost a radost. Zcela nehranou, prostě se bavil samotnou jízdou.
Jsem se chlubil, jak mám novou kameru. Tak mě napadlo, že když v jednom kuse rozbíjím lokomotivy na přejezdech, že by pomohla dokumentace zážitků právě z nich. K tomu jsem přidal osvětu, jak se na přejezdech chovat, především na těch s výstražnými kříži. Jak je ale vidět, pořád mám co dohánět.
Všechno se zdá jako náhoda. V týdnu jsem vezl z Pardubic školní vlak. Jede se po koridoru do Moravan, tam uhnu na trať D3 a jedu do Holic. Vezl jsem dost dětí, zhruba čtyřicet, a dobře půlka z nich jela až na konečnou do Holic.
Včera jsem vezl vlak do Skutče.
Mezi zastávkami na znamení (Jesenčany a Chrudim, zastávka) je stanice Medlešice, kde ale tenhle vlak nestaví. Projíždí tam plnou rychlostí.
V předchozí části jsem nastínil situaci a položil několik otázek. A jak to tedy nakonec dopadlo?
Vlak samozřejmě odjel. Bez chyby. Tam i zpět. Rozesmátí cestující rádi využívají služeb národního dopravce.
Práce strojvedoucího není nuda. Nehrozí tu stereotyp. Vrátil jsem se z dodatkové dovolené, do konce měsíce zbýval poslední den a jedna směna. Nemusel jsem na ni jít, mohl jsem si vzít dovolenou. Přišlo mi to ale zbytečné a popravdě jsem se do práce po 14denním válení fakt těšil.
