Když člověk na nějaký nápis kouká delší čas, prakticky ho přestane vnímat. Samozřejmě ví, že tam je a že je důležitý, ale zvyková slepota je mrcha.
Neušlo mi, že při focení nebo videu z kabiny se často čtenáři a diváci zarazí u nálepky: “Vrbatův Kostelec bez schůdku!” či “Chrudim zastávka bez schůdku!”
Tak si ho dneska rozebereme.
Uvažoval jsem, že bych mohl být trošku prospěšný laické veřejnosti, kterou vozíme. Uznávám, že tyhle články nejsou můj vynález, donutil mě k tomu admin. 😀
Zkusit lidem, co s námi jezdí, ukázat a vysvětlit nějaké základní strojvůdovské věci, které třeba nejsou na první pohled patrné nebo si jich při cestě nevšimnou. Lehkou formou, pro snazší orientaci. Asi i pro mě bude vypisování přínosné, protože opakování je matka moudrosti a člověk neuvěřitelně zapomíná.
Jídlo je pro mě radost. Je smutnou pravdou, že strojvůdcování – díky nepravidelným nástupům a směnám – nepřeje ideálnímu životnímu rytmu, ke kterému dozajista patří i správné stravování.
Mikropříběh před půl hodinkou. Vezu po střechu narvanej spěšňák. Přišla mi říct vlakvedoucí, smutek a skoro slzy v očích, že je devátej den v kuse v práci, a že na sedačce spal borec, kterýho nebudila kvůli kontrole lístku.
Dnes budeme pokračovat v nepravidelném seriálu, kdy se ptám kolegů, kteří přišli na dráhu z naprosto jiného oboru, na dojmy, zážitky a názory.
V prvním článku jsem zpovídal bývalého policistu. Tenhle rozhovor se točí kolem kolegy, který k nám přišel z bankovní instituce. Střet světů v praxi. Dialog se odehrál v době jeho aktivního zácviku, proto je plný čerstvých dojmů a nových poznatků. 🙂
Během posledního roku přišlo neskutečné množství nových zácvikantů na pozici strojvedoucího. V minulých letech to takhle masivní rozhodně nebylo. Moje psaní zjevně nese ovoce! 😀
