Minulý týden jsem se musel hrozně smát. Pravidelní čtenáři vědí, že svou manželku zbožňuji. Obdivuji, jak vydrží sdílet domácnost s někým, kdo ji neustále škádlí a zlobí. Přestože vím, že tak činím hlavně pro její dobro. Tréninkem ji zoceluji. Aby si uměla poradit v každé situaci, aby se nenechala rozhodit, aby byla silná a nespoléhala na cizí pomoc ve chvílích, kdy vše může zvládnout sama.
Protože mi tento týden opět vyšla dlouhá a navíc přerušená dvoudenka, využil jsem tentokrát mrtvý čas přerušení do poslední minuty. Kromě sportu jsem si totiž neplánovaně střihnul i návštěvu nemocnice.
Loňský – lockdownem zmařený – silvestrovský pobyt byl náhradně uskutečněn skoro po roce. Na konci letošního října. Setkání blízkých přátel z mládí, kteří dospěli a mají už vlastní děti, sliboval skutečně nevšední zážitek.
Mám rád všednost a monotónnost. Jsem domácí typ. Pocit zacyklené jistoty, kdy má každá činnost své místo a nepřináší jinakost, mě podivně uklidňuje. Pohodlí a úspornost, které při navyklých úkonech předvádím, jsou pro mě balzámem a tuze mě baví. Paragraf jedna included.
Situace, které přináší naše práce, mohou být občas nejasná. Posoudit, vyhodnotit a správně se rozhodnut během zlomku vteřiny není vůbec snadná věc.
Základem mého mého psaní je princip “padni, komu padni”. Nemohu se vyhýbat situacím, kdy nesouhlasím s konáním nebo pohledem ostatních a rmoutí mě jejich činy.
