Zářijové úvahy

V úvodu dnešního psaní se jen v krátkosti vrátím k článku z minulého týdne týkajícího se firemního tmelení, na který jsem zaznamenal překvapivě silné reakce.

Zapsáno: 10. 9. 2026

Rozesmála mě otázka od manžela manželčiny kolegyně, zda nádražáci mají nějakou hymnu, na kterou na teambuildingu tančí. Zda jde o opus typu Jede jede mašinka?. Potěšeně jsem si uvědomil, jakou mystikou je pro pedagogické pracovníky opředeno kolejové dění. Většinou se s ním ve svém světě setkávají pouze při školních výletech na konci června nebo při čtení knížek v Pohádkách o mašinkách, takže je mi dobře pochopitelný jejich zájem a touha získat nezkreslené informace.

Ukázka našeho oku lahodícího rejdováku přímo z ČD Festu je už k vidění na mém YT kanále.

Zábava

U zábavy tu ještě chvilku zůstaneme. Jelikož jsem otcem dvou dětí, snažím se jim předávat svůj pohled na svět a užívám si možnost formovat a utvářet jejich názory na mnohé z komplikovaných oblastí ve společnosti. U některých témat připouštím diskuzi a dialog, u jiných se ovšem chovám zcela nemilosrdně, diktátorsky, což se samozřejmě stává terčem kritiky od mé jemné a vzdělané manželky. Naprosto odmítám progresivistické a woke ho*na které se do mě snaží novodobí svazáci v různých oblastech nacpat, protože mi léty prověřené a nabité zkušenosti dávají možnost vlastního pohledu.

Třeba i proto jsem odmítl v kině podpořit svými penězi Nolanův velkofilm Odyssea a podíval se na něj zdarma doma v obýváku, což se očekávaně ukázalo jako velmi moudrá volba. Krásnou Helenu si představuji úplně jinak a vůbec nevěřím, že by kvůli téhle Odyseus válčil.

Ba ne, je lepší volit jistotu. Nedávno jsem zaznamenal, že se do kin vrací v remastrované a digitálně vyčištěné verzi film Terminátor 2, který je v mých očích zcela přelomovým dílem v celé filmové historii. Přišlo mi jako důležité a správné naložit syna do auta a před noční s ním toto naprosto dokonalé akční dílo shlédnout v důstojných kulisách velkého plátna. Při potěšení a sdílené radosti z notoricky známých scén, které jsme společně prožívali, mi vyvstalo na mysl, že být otcem je velmi těžká a odpovědná role. Ovšem odměna, kterou chlapovi může přinést, se nedá žádnou mírou vyčíslit.

Radosti

Věcí, co mi dělají radost, je ukrutná spousta. Mám štěstí, že se stále ještě dokážu radovat z triviálních maličkostí. A je pro mě daleko lepší prožívat deset drobností než čekat na jednu velkou parádu. Takže třeba… Vypadá to tak, že jsou posháněné a zamašličkované úplně všechny potřebné dokumenty ke kolaudacím, které jsou dokonce již podané. Nejprve proběhnou sítě  a pak i k domek. Pokládá se venkovní dlažba, manželce má tento týden dorazit kuchyně. Nemožné a vyloučené sny se dokázaly proměnit v realitu. Bláznivé je, že smím být jako drobně přispívající hybatel procesu u toho.

Jedna z těch dalších malinkých, ale skvělých parádiček nastala v mé práci minulý týden. Nevím, kdo byl iniciátor, ale na pardubické a hradecké Pantery se začaly zatím zkušebně usazovat držáky tabletů, které jsou naprosto famózní. Vím, že je někteří kolegové měli v osobním užívání již dříve a vytvářeli si je v 3D tiskárnách pro vlastní potřebu, ale jejich přínos nemohl nikdo další docenit. Nyní se potěšeně usmívám, protože zcela odpadá namáhání očí pod nízkým úhlem, případně nepříjemné zaklapnutí displeje obalem při nechtěném dotyku. Jsem z těch stojánků jedním slovem nadšený.

Potěšující mi přijde též fakt, že je vypsán termín dalšího pravidelného ověření mých strojvůdcovských znalostí formou přezkoušek. Bude mu předcházet další školení na simulátoru a trenažéru v České Třebové, na které jdu příští týden v podvečer. Chtěl bych mít dar hodit přípravu na obě za hlavu a risknout, že jsem praxí a letitým opakováním natolik zoceleným zaměstnancem, že tutově “udělám”. Jakkoliv by mne lákalo postupovat po vzoru mých mnohých velkých učitelů, kteří razí teorii, že je podnik potřebuje a tudíž projdou, s podobným nastavením se neztotožňuji. Nejsem žádnej chytrák a vím to o sobě velmi dobře. Mám rád návodnost a určitou uklidňující monotónnost vybroušenou opakováním postupů, které se mi osvědčily. Budu to tak tedy činit i v září a říjnu 2026. Asi ne proto, že musím. Ale že sám chci.

Není totiž od věci, když se vám asi jako prvnímu pardubickému jezdci v noci pokazí motorová mašinka 743 a nejde na ní zařadit směr. Selžou všechny obvyklé opravné postupy sestávající se z resetu, chcípání motoru, restartu do baterek, snižování tlaku pomalu i rychle. Nefungují ani ty servisní spočívající v ručním přestavení směrového válce ve vysokonapěťové kobce, kdy nepomůže ani podložení relátka tubou od lepidla. Mašinka je natolik chytrá, že vyhodnotí, že obvod díky vracejícímu se pístu, který nezajišťuje elektronický souhlas, nedovolí jízdu požadovaným směrem. Na Třebovou by to šlo, ale na Prahu ne. Značné štěstí bylo, že se závada udála ne v Přelouči na první koleji, kde bych notně překážel, ale ve stanici na koleji 10b, kde mě šikovní pardubičtí výpravčí dokázali objíždět.

Nečekanou komplikaci se podařilo vyřešit skutečně promptně. Ochotný kolega si z HK pro nemocného Azraela dojel za zhruba 35 minut po nahlášení. Bavilo mě velmi, jak hladce se celá operace odehrávala. Kooperace strojmistr, výpravčí CDP, dispečer dopravce a šikovný fíra Martin. „Kde stojíš, jo, vidím tě, najedu, já tě uvážu, ETCS vypnem, válec přestavíme, závěr, brzda, popojedem, jestli to neletí, přestavíme směr ručně, konce ať svítěj, popojedem do stanice, doprava CDP Pardubice, jsme pohotoví, super, jezdí to, díky moc, ahoj, ahoj.“

Druhý den, kdy se mašinka na večerním spoji vrátila do Pardubic opravená, jsem si se zamyšlením říkal, jak potěšující je znát a vědět postupy a operace, které musím v případě komplikací provádět. Jezdit na zelenou zas takový problém není, chleba se láme, když nastanou potíže…

K potížím

Dojíždějící dovolené kolegů a rozmotané spaní po dvoudenních směnách způsobilo, že jsem si poprvé v životě vyžádal odpočinek. Když jsem se vracel po náročné dvoudence a celotýdenním nenormálním spaní a s údivem sledoval další zadanou směnu, která na mě s časem 2:14 ráno svítila naprosto nemilosrdně, řekl jsem si, že to je skutečně o hubu. Vytočil jsem strojmistra a poprosil ho, zda by mi ji neprohodil a nenamaloval o jeden den později, protože jsem přesvědčený, že ji nedokážu bezpečně zastat. Ochota, s jakou mi vyšel vstříc, byla naprosto příkladná a já si s úlevou oddychl.

Jasně, asi bych se kousnul, vydržel a velmi pravděpodobně to dokázal odjet. Ale vědomí, že by to tak být nemuselo, společně s čím dál častější úvahou o odpovědnosti, ke které při své práci sem tam snažím přistupovat, hovořilo jasně.

Nestálo by to za to.